Kotva a pramen

Výstava Diecézního muzea v kryptě katedrály na brněnském Petrově se zaměří na cyrilometodějské tradice a kostely sv. Klimenta na Moravě.

Výstava připomene úctu k slovanským věrozvěstům prostřednictvím míst a staveb, spojovaných už od pradávna s působením obou světců. Výstava představí kostely zasvěcené sv. Klimentovi (Klementovi), jehož ostatky kdysi věrozvěsti nalezli a z Krymu slavně přenesli do Říma. Kotva a pramen jsou atributy sv. Klimenta a zastupují Klimentovo zázračné získání vody a jeho mučednickou smrt.

Předpokládá se, že cesta obou světců s ostatky sv. Klimenta vedla přes území dnešní Moravy. Důraz bude na výstavě také proto položen na památky moravské, nacházející se zejména na území brněnské diecéze, na originální historické exponáty, obrazovou dokumentaci, tradice i legendy. Rozložení kostelů a míst, spojených s cyrilometodějskou tradicí bude dokumentováno názornými mapkami, které poslouží návštěvníkům výstavy ale také všem dalším zájemcům pro plánování konkrétních výletů.

Výstava je plánována na období od 6. června do 1. září 2013 a uskuteční se v historicky mimořádně cenném prostoru krypty katedrály svatých Petra a Pavla na Petrově.

Dalšími aktivitami Diecézního muzea v Brně budou tématické přednášky pro širokou veřejnost během roku 2013:

Křesťanství – tradice i současnost

Cyril a Metoděj, počátky křesťanské kultury na Moravě

http://rodon.cz/

Mistr vyšebrodského oltáře

Životopisy » Mistr vyšebrodského oltáře

Cestami vyhnaných otců

*Řeči duchovní o svatých sedmipočetnících*
Český dokumentární film zachycují putování ve stopách vyhnaných učedníků sv. Cyrila a Metoděje

Prezident, státnost, národní identita a integrita

Dějinami našeho národa vždy pronikalo úsilí o ustavení, udržení a rozvoj státu. Stát se vytvářel nejen jako pouhé lidské společenství, ale byl něčím víc – byl cíleným lidským dílem. Vždy potřeboval, potřebuje a bude potřebovat záštitu v idejích a vizích, které jeho příslušníky integrují a motivují.

Spolu s měnícími se vnějšími a vnitřními podmínkami nabývaly ideje a vize české státnosti v minulosti různých podob. Jiné byly za časů přemyslovských knížat, jiné jí vtiskli Otec vlasti Karel IV., „král dvojího lidu“ Jiří Poděbradský a Otec národa František Palacký. Historicky poslední nosný státní program formuloval President osvoboditel, Tomáš Garrigue Masaryk. Byl to program prodchnutý ideály humanity (které hlásali již Hus, Komenský a obrozenci), ideály národní a sociální rovnosti, individuální republikánské odpovědnosti a demokratické solidarity a spravedlnosti.

Nikdo si tehdy nepředstavoval, že se po staletí budovaná idea české státnosti v průběhu dalších let neudrží a že se, přes opakované pokusy ji obnovit, dokonce zhroutí. „Republika nemá státní ideu,“ konstatuje dnes historik Jiří Jaroš-Nickelli, „stát bez státní ideje nevzkvétá, ale hyne a zaniká.“

Bez idejí a vizí nelze pozitivně ovlivnit ani vědomí příslušnosti k vlastnímu národu. Identita se státem se vytváří jednak z historického povědomí, jednak z projektování budoucnosti. Je věděním o vlastní dějinné cestě, je reflexí národního vědomí v čase, spojuje tradice s pokrokem. V této identitě občané zkoumají prameny své orientace, reflektují spolubytí s jinými národy, hledají smysl své účasti v celku světa. Jsou hrdí na společné úspěchy, tíží je současné i minulé neúspěchy, spojuje je víra v budoucnost.

Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, rozhodující pro jeho formování je však vždy faktor společné vůle. Tato vůle je u nás v současné době mimořádně oslabena. Chybí odhodlání a statečnost občanů národní příslušnost prožívat a hájit. Zmenšuje se možnost spolurozhodovat, svět „demokratury“ a mediokratury společnost manipuluje a nabízí jí falešné vzory sebepojetí a sebeprojekce. Ohrožuje ji masová orientace na konzum, výstřednosti všeho druhu, úpadek kultury, odvrat od vyšších nároků ducha, primitivismus a brutalita. Jasně se ukazuje, jak neznalá, lehkomyslná a jednostranná privatizační honba za materiálními statky přinesla obrovskou korupci, morální a sociální úpadek a rozvrat rodinných a mezilidských vztahů. Nechováme se jako uvědomělý a integrovaný národ, ale jako dav chamtivých konzumentů a pokřivených prospěchářů – prospěchářů bez svědomí a bez budoucnosti.

Tradice národního obrození a masarykovské první republiky byly počínaje druhou republikou – s krátkými přetržkami v letech 1945 – 1948, v roce 1968 a těsně po roce 1989 – programově a systematicky potlačovány, přesto v nás však stále žijí. V rámci Evropy – spolu s (post)katolickými jihozápadními a s postkomunistickými východními zeměmi – sice dnes vykazujeme nejvíc negativních sociálních jevů, nejvíc se však u nás volá i po morálce a proti korupci.

V tomto volání je naše jediná či jedna z mála zbývajících nadějí pro posílení naší celospolečenské integrity, formulované Masarykem jako víceméně stabilní, především však vyvážené identity se sebou samými, s nejbližším lidským okolím, s městem či vesnicí, krajem, zemí, světadílem a celým světem, neboť tyto faktory se navzájem nevylučují, ale doplňují.

Dlouhodobé poddanství, ztráta státní a národní svobody, mělo a dodnes má nepříznivý vliv na naši mentalitu. I proto jsme dnes v podobné situaci, v jaké jsme byli za habsburské, nacistické a komunistické totality. Máme sice nyní svobodu slova, ale její vliv je minimální – a my si to necháváme líbit, trpíme to.

Pamětníci si začínají klást donedávna absurdní otázku, v čem a zda vůbec byl komunistický režim horší, než je ten dnešní. Komunisté nyní posilují svůj vliv a nechybějí názory, že vlastně oni jediní mohou něco změnit. Snahy o změny by však měly být směrovány nově, s historickými zkušenostmi, a měly by využívat nejen okamžitých politických situací a prostředků, ale též dlouhodobě působících prostředků sociopedagogických a socioterapeutických, posilujících všeobecnou vzdělanost a kulturu myšlení.

Mluvčí Charty 2012 znovu vyzývají všechny kriticky a realisticky uvažující spoluobčany, aby se zamysleli nad osudem své země a v tomto smyslu se angažovali. Aby se především zamysleli každý sám nad sebou, zda mají čisté svědomí v tom, co pozitivního a účinného pro ni dosud udělali.

„Bože, vrať světu pravdu!“, volal Karel Čapek v roce 1938, v roce našeho ohrožení ideově sjednoceným, a proto silným a aktivním Německem: „Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy korumpovány nástroji lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno lží. Za každou lží je úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa.“

První příležitost alespoň částečné nápravy se nabízí nyní při volbě nového prezidenta.

Mluvčí Charty 2012 vyzývají své spoluobčany, aby se pečlivě zamysleli nad morální vyspělostí jednotlivých kandidátů, nad kulturou jejich myšlení a chování, dlouhodobými cíli, osobní či věcnou motivací, (nejen proklamovanou) nadstranickostí, schopností společnost integrovat a nad jejich skutečným zájmem o ekonomické, životní a sociální, především však mravní prostředí, neboť to má pro vývoj celkové prosperity národa rozhodující význam.

V Brně 1. 1. 2013 Stanislava Kučerová Jana Podroužková Bohumil Sláma (dokument Charty 2012 č. 5)

Zdroj: slama.blog.idnes.cz

Další články naleznete na stránce rodon.cz

Vánoce ve starých českých kancionálech

Výstavy Českého muzea hudby (adresa: Karmelitská 2/4, Praha 1) tento rok uzavírá malá výstava věnovaná českým kancionálům.

Latinské slovo cantio znamená píseň a kancionál sbírku písní, většinou uspořádaných podle církevního roku.

Vánoční atmosféru navozuje několik zajímavých exponátů, které hudebněhistorické oddělení Českého muzea hudby vystavilo ve stálé expozici Člověk – Nástroj – Hudba. Jedná se o notované i nenotované sbírky duchovních písní, tzv. kancionály, uspořádané většinou podle církevního roku.

Oddíl vánočních písní patřil k nejpočetnějším a často zahrnoval písně, které jsou dodnes známé jako koledy. Drobná výstavka se zaměřila na nejslavnější barokní české kancionály, neopomíjí však ani tradici starší. Chlumecký kancionál, jeden z literátských zpěvníků z konce 16. století, překvapí svou velikostí a vícehlasou úpravou skladeb. Z prostředí literátského bratrstva v Ledči nad Sázavou pochází jen o málo mladší nenotovaný kancionál. Tištěné kancionály reprezentuje kancionál Capella Regia Musicalis (1694) Václava Karla Holana Rovenského a kancionál vydaný v Amsterdamu roku 1659 Janem Amosem Komenským.
.

Přijďte si nad rozevřenými kancionály zavzpomínat např. na vánoční scénu ze slavného televizního seriálu F. L. Věk, kde zazněla úprava skladby Spanilé z archy holubičko z Holanova a Božanova kancionálu…

Výstavka se nachází v prostoru stálé expozice Českého muzea hudby.

Zdroj: z materiálů Národního muzea ČR

Další články naleznete na stránce rodon.cz