Cimabue » Maesta z Louvre

Životopisy » Cimabue - 1240 - 1302

Lotto Lorenzo: Svatá kateřina

Životopisy » Lotto Lorenzo - 1480 - 1557

Savrasov Alexej Kondratěvič: Havrani se vrátili

Životopisy » Savrasov Alexej Kondratěvič - 1830 - 1897

Lucas Cranach starší: Madona s hroznem (Mnichov, 1525)

Životopisy » Cranach starší Lucas - 1472 - 1553

Botticelli Sandro: Portrét mladé ženy (1480)

Životopisy » Botticelli Sandro - 1445 - 1510

Frans Hals

Životopisy » Hals Frans starší - 1582 - 1666

Mniška Iulianija (M. N. Sokolovová): Ikona jako teologie v obraze

Ikony » Osobnosti » Mniška Iulianija (M. N. Sokolovová)

Jan Damašský (Ióannés Damaskénos, kolem 650–750)

Život a dílo tohoto svatého mnicha spadá do období první vlny ikonoklasmu. Celý svůj život strávil na Blízkém východě, nejdříve v Damašku, hlavním městě umájjovského chalífátu, kde se narodil do vysoko postavené syrské křesťanské rodiny, poté v Palestině. Jeho předkové měli na starost výběr daní. Jako členové vyšší vrstvy byli pravděpodobně helenizovaní, a v tomto duchu Jan také obdržel své vzdělání. Životopisec uvádí, že jeho otec vykoupil z rukou Arabů zajatého mnicha Jana z Kalábrie a svěřil mu výchovu svého syna. Na umájjovském dvoře vstoupil do kontaktu s islámem, proti němuž se později ve svém díle vymezoval. Pro údajnou zradu mu byla uťata ruka, tu prý položil před ikonu Panny Marie a přes noc mu zázračně srostla. Druhého dne opustil Damašek, vzdal se funkce vezíra a odešel uctít svatá místa v Palestině. Stal se mnichem v klášteře sv. Sávy (Mar Sabas) v údolí Kedrónu poblíž Jericha a o něco později přijal kněžské svěcení. Na sněmu v Hierei roku 754 byl odsouzen (pod jménem Mansúr) spolu s patriarchou Germanem I. a Jiřím z Kypru.

Literární tvorba Jana Damašského vysvětluje a obhajuje ortodoxii (zejména závěry IV. všeobecného sněmu v Chalkedónu z roku 451), Jan je autorem homilií a liturgické poezie. Za nejznámější dílo je pokládán spis O pravé víře, náležející do většího celku s názvem Pramen poznání. Známé jsou i jeho homilie na mariánské svátky a kánony k významným slavnostem liturgického roku (např. na velikonoční vigilii). Do dějin ikonoklasmu se nesmazetelně vepsaly jeho tři Obranné řeči proti těm, kdo odmítají svaté obrazy.

Teoretické stati a publikace » Jan Damašský

Manuel Panselenos: Bohorodička

Ikony » Osobnosti » Manuel Panselenos

Tintoretto: Kristus před Pilátem

Životopisy » Tintoretto - 1518 - 1594

Manuel Panselenos: Jan Křtitel

Ikony » Osobnosti » Manuel Panselenos

Domenikos Teotokopulos (El Greco): krétská ikona Evangelista Lukáš maluje Bohorodičku

Ikony » Byzanc a Řecko – historický přehled » Řecká ikona po pádu Byzance (15.–17. století)

Životopisy » Greco El - 1541 - 1614

Rerich Nikolaj Konstantinovič: Hunský hrob

Životopisy » Rerich Nikolaj Konstantinovič - 1874 - 1947

Santi Rafael: Svatá rodina pod palmou

Životopisy » Santi Rafael - 1483 - 1520

Tintoretto (1518 - 1594): Poslední večeře

Životopisy » Tintoretto - 1518 - 1594

Andrej Rubljov: Apoštol Pavel (1410–1420)

Ikony » Osobnosti » Andrej Rubljov

Theofanés Řek

V době vzestupu duchovních sil národa jsou nejskvělejší díla ruské ikonomalby spjata s tvorbou velkých umělců Theofana Řeka (asi 1340 – asi 1410) a Andreje Rubljova (asi 1370 – 1430). Tvůrčí cesty Theofana Řeka a Andreje Rubljova se ukázaly být pro kulturu Rusi příznačnými a spletitě se prolínaly s osudy a životy mnoha velkých současníků: Sergije Radoněžského, Dmitrije Donského, metropolity Alexije, Jepifanije Moudrého. Při recepci děl těchto mistrů nemáme k dispozici mnoho biografických detailů, a musíme se soustředit na vlastní sféru tvorby. Oba měli výjimečný talent pro monumentální umění i ikonomalbu a nebylo pro ně těžké přecházet od ztvárnění jednoho konkrétního syžetu na desce k prostorové polyfonii komplexu interiérových maleb.

Ikony » Osobnosti » Theofanés Řek

Polenov Vasilij Dmitrijevič » Moskevský dvorek (1878)

Životopisy » Polenov Vasilij Dmitrijevič - 1844 - 1927

Fra Angelico » Madona s dítětem a světci, oltář ze San Marco, Florencie

Životopisy » Fra Angelico - 1395 - 1455

Vasilij Ivanovič Surikov

Vasilij Ivanovič Surikov (12. (24.) ledna 1848, Krasnojarsk – 6. (19.) března 1916, Moskva) byl slavný ruský malíř, mistr žánru velkých historických obrazů, s dokonalým a precizním rukopisem. Je považován za jednoho z představitelů typicky ruského klasického malířství.

Vasilij Surikov se narodil 12. ledna 1848 ve městě Krasnojarsk ve staré kozácké rodině.

V roce 1854 byl otec pověřen státní službou v obci Suchoj Buzim (nyní Suchobuzimskoje, Krasnojarský kraj) a celá rodina i s malým Vasilijem se přestěhovala na venkov. Osmiletý Vasilij se vrací do Krasnojarsku, aby zde studoval nejprve farní školu u chrámu Všech svatých a od roku 1858 započal studium v místní Újezdní (okresní) střední škole. V následujícím roce 1859 umírá jeho otec na tuberkulózu a matka se s dětmi stěhuje zpět do Krasnojarsku. Se smrtí otce se zhoršuje také finanční situace rodiny. Peníze nestačí, a tak se matka rozhodla pronajímat část svého domu.

Po dokončení Okresní školy začal Surikov pracovat jako státní úředník. Surikov neustále kreslil a tak se jednoho dne dostaly jeho kresby nedopatřením spolu s úředními listinami do rukou samotného gubernátora Jenisejské gubernie P. N. Zamjatnina. Guvernér byl nalezenými kresbami nadšen a rozhodl se získat pro mladého umělce prostředky na další studium. Skutečně také našel vhodného sponzora, místního podnikatele P. I. Kuzněcova, který se rozhodl financovat mladíkovo studium na Akademii výtvarných umění v Petrohradě.

Na podzim roku 1869 pak Surikov složil předepsané zkoušky a stal se posluchačem akademie.

V letech 1869 až 1875 studoval Surikov na Petrohradské akademii pod vedením Pavla Čisťjakova. Jeho studium bylo poměrně úspěšné a jeho talent a píle byly mnohokrát oceněny. Během studia získal za své práce celkem čtyři stříbrné medaile a několik peněžních cen, tedy obdoby dnešních stipendií.

První velkou samostatnou práci z roku 1870 nazvanou „Pohled na památník Petra I. na Senátním náměstí v Petrohradě“ věnoval umělec svému mecenáši P. I. Kuzněcovovi (dnes dílo můžeme nalézt v Surikovově krasnojarském muzeu umění). Čtvrtého listopadu roku 1875 ukončil Vasilij Surikov Akademii s titulem umělce první třídy.

Surikov tehdy také získává svou první významnou zakázku. Byl pověřen vytvořením čtyř nástěných maleb na téma Všeobecných sněmů pro chrám Krista Spasitele v Moskvě. S pracemi na návrzích započal nejprve v Petrohradě a teprve v roce 1877 se přestěhoval do Moskvy.

V roce 1878, tedy přesněji 25. ledna tohoto roku, se Surikov oženil. Jeho manželkou se stala Jelizaveta Augustovna Šare (různé prameny uvádějí různý způsob zápisu jejího příjmení). Její matka Marie Alexandrovna Šare byla příbuznou (pravděpodobně neteří) děkabristy Petra Nikolajeviče Svistunova. Surikov měl se svojí ženou dvě dcery, Olgu (1878–1958) a Jelenu.

Ve stejném roce 1878 začal umělec pracovat na svém velkém a slavném obraze „Jitro střelecké popravy“. Obraz byl dokončen v roce 1881. V roce 1881 se také připojl ke společnosti „peredvižniků“, sdružení, které pořádalo putovní výstavy umění po celém Rusku.

V roce 1883 odkoupil známý ruský mecenáš umění a sběratel Pavel Treťjakov od umělce jeho práci „Menšikov v Berezově“. Vasilij Surikov tak získal potřebné prostředky na vytouženou zahraniční cestu. Navštívil postupně Německo, Itálii, Francii a Rakousko, kde studoval zejména staré monumentální umění.

Již předtím, někdy v roce 1881, vytvořil první skicy k zamýšlenému obrazu „Bojarka Morozovová“. Po návratu ze zahraničí v roce 1884 již začal pracovat na tomto díle, které ho velmi proslavilo. 

Bojarka Morozovová byla vystavena na XV. výstavě „peredvižniků“ v roce 1887.

Ve stejném roce 1887 se také Surikov začíná věnovat portrétování. Jedním z jeho prvních dochovaných portrétů je portrét jeho matky a další, představující umělcova bratra (oba z roku 1887).

Osmého dubna 1888 umírá Surikovova manželka. Na začátku léta 1889 se umělec spolu s oběma dcerami přestěhoval do Krasnojarsku, kde zůstali až do podzimu 1890. Zde umělec maluje obraz „Dobytí (zajetí) sněhového městečka“. Námětem je stará ruská masopustní hra, jejímž cílem je zmocnit se městečka – hradu postaveného ze sněhu.

V roce 1891 začíná pracovat na dalším významném obraze zachycujícím událost z ruských dějin „Dobytí Sibiře Jermakem Timofejevičem“. První studie k tomuto obrazu vytváří umělec na řece Ob. V létě roku 1892 pobývá ve zlatých dolech I. P. Kuzněcova v Chakassku. V následujícím roce 1893 pokračuje Surikov v práci na obraze „Dobytí Sibiře Jermakem Timofejevičem“ mezi kozáky na jihu Ruska, v okolí řeky Don. Dílo je definitivně dokončeno roku 1895.

V říjnu 1895 začíná Surikov koncipovat obaz „Suvorov překračuje Alpy“. V létě roku 1897 Surikov navštívil rovněž Švýcarsko, aby studoval alpskou krajinu, kterou zachytil v pozadí scény. Umělec dílo dokončil v roce 1899, tedy v roce stého výročí Suvorovova italského tažení. Obraz byl s velkou slávou vystaven v Petrohradě i Moskvě a byl poté zakoupen samotným ruským panovníkem.

Již od roku 1887 se Surikov zabýval dalším historickým tématem, avšak práce na obraze „Stěpan Razin“ započaly až v roce 1900. Skicy a studie vytvářel malíř opět na Sibiři a na Donu. 

V roce 1907 se Surikov stal členem Svazu ruských umělců a opustil řady „peredvižniků“.

V roce 1910 se svým zetěm, otcem Natálie Petrem Končalovským, navštěvuje Španělsko. V tomtéž roce byla z jeho iniciativy v Krasnojarsku otevřena Umělecká (kreslířská) škola. Surikov sám věnoval škole potřebné pomůcky pro výuku.

V dalších letech se pak v rodném městě a jeho okolí věnuje především malování krajin. V roce 1915 absolvuje léčebný lázeňský pobyt na Krymu. Vasilij Ivanovič Surikov umírá v Moskvě na srdeční chorobu 6. března 1916. K poslednímu odpočinutí je uložen vedle své manželky na Vagaňkovském hřbitově v Moskvě.

Literatura:

Евдокимов И. В., Суриков, 1933.

М. М. Алленов, „Василий Суриков“, in: Суриков В. И. Альбом, Мoskva 1960.

Суриков В. И. Альбом, Мoskva 1963.

Кеменов В. С., Историческая живопись Сурикова. 1870—1880-е гг., Мoskva 1963.

Суриков В. И. Письма. Воспоминания о художнике, Leningrad 1977.

Машковцев Н. Г., В. И. Суриков, Мoskva 1994.

Шанин В. Я., Суриков, или Трилогия страданий, Мoskva 2010.

Celý životopis: http://rodon.cz/zivotopisy-umelcu/Surikov-Vasilij-Ivanovic-92