Fresky v Tokali kilise, Göreme

Fotogalerie » Svatá místa » Chrámy křesťanské Kappadokie

Útoky tzv. opozičních tlup proti křesťanům v Sýrii pokračují

Podle svědectví, která agentura Fides získala od uprchlíků z oblasti syrského Homsu, pokračuje v tomto regionu bezdůvodné násilí vůči křesťanům. Ozbrojenci islamistické skupiny Jabhat al-Nusra pronikli 26. května do vesnice Douar, obývané asi stovkou řecko-pravoslavných rodin. V jednom z domů zabili otce s dcerou a jejich těla zapálili.

Všichni obyvatelé vesnice začali v panice utíkat – povstalci, kteří obsadili místní kostel, vesničany na útěku ostřelovali. Zabili přitom dva mladé lidi ve věku 11 a 18 let, více než deset osob zranili, z toho dva těžce. Islamističtí ozbrojenci pak podpálili celou ves a zajali jejího starostu – křesťana Josepha Jamila Adru, společně s dalším mužem. Šokovaných uprchlíků se ujala farnost arménské pravoslavné církve na periferii Homsu, která společně se státními úřady řeší jejich rozmístění do škol či rodin. Podobný osud postihl vesnici Oum Sharshoun poblíž města Talbisseh v homské provincii. Opoziční jednotky zahájily střelbu proti 250 křesťanským rodinám a vesnici vypálily. Místní komunity se s ohromením dotazují, jaký je důvod násilných výbojů na křesťanech, píše agentura Fides.

Podle informací katolické agentury jsou obdobnému nemotivovanému násilí vystaveny rovněž vesnice v oblasti města Hamá.

Zdroj: rodon.cz

Nová kniha: Libanonské rozhovory

Podle Moniky Langrock, autorky knihy Libanonské rozhovory (edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu, sv. 19, nakl. Pavel Mervart) je třeba současný Libanon sledovat jako určitý barometr politického vývoje na Středním východě a také jako zemi, ve které žije dostatečné množství arabských křesťanů na to, aby ovlivňovalo politické dění.

Její novou knihu uvádí stručný přehled politických dějin Libanonu a historie pěti libanonských církví. Následující rozhovory se čtrnácti libanonskými křesťany přinášejí zamýšlení nad společensko-politickým a církevním vývojem země za posledních dvacet let, tedy od skončení libanonské občanské války. Hovoří se v nich o konfesionálním politickém systému, politické kultuře, stavu společnosti, o ekumenických a muslimsko-křesťanských vztazích, o budoucnosti libanonské a blízkovýchodní církve, o poválečném období křesťanské deprese. Ačkoli si dotazovaní nad stavem libanonské politiky, společnosti a církve stýskají, zároveň usilují o zlepšení dané situace. Jako příslušníci intelektuální elity si uvědomují, že křesťané se musejí vývoji své země přizpůsobovat, a že pohled do minulosti či situování se do role oběti nenapomáhá libanonskému ani blízkovýchodnímu křesťanství zaujmout významnější politickou a společenskou roli. Klíčem ke změně může být politický realismus, aktivní účast na politickém a společenském životě a orientace na muslimsko-křesťanskou a mezicírkevní spolupráci.

Na rozdíl od optimismu, obsaženého v článku Mýtus mizejících libanonských křesťanů, dnešní libanonští křesťané vidí situaci pestřeji, srov. ukázky z knihy.

Ukázka z knihy:

Z rozhovoru s Fady Nounem:

Poválečné období je považováno za období politické deprese libanonských křesťanů. Jak tuto dobu hodnotíte? Jaká byly důvody ztráty odvahy, zklamání křesťanů?

Jsem sice novinář, ale především jsem praktikující věřící a chtěl bych mluvit z pohledu své víry. Snažíte se porozumět tomu, proč došlo k poválečné depresi křesťanů, a ráda byste ode mě slyšela politickou analýzu. Běžný novinář by vám tedy odpověděl, že důvodem deprese křesťanů bylo to, že Táifská dohoda umožnila syrskou nadvládu v Libanonu a že maronité byli odsunuti od moci. A to i přesto, že prezidentem republiky zůstal i nadále maronita a že polovinu ministrů tvořili křesťané. Toto je politická odpověď. Ale moje odpověď půjde dále. Na otázku, proč došlo ke křesťanské depresi, odpovím otázkou, proč došlo k válce? A zde bych chtěl nejprve rozlišit mezi církví a komunitou, neboť každá z našich církví je zároveň církví a komunitou. Sociologicky se však jedná o dva protichůdné pojmy. Církev je ze své podstaty otevřená, komunita je ze své podstaty uzavřená, usilující o vlastní zájmy. V tom spočívá základní problém libanonských křesťanů. Druhým bodem mé odpovědi je aspekt morální. Když v roce 1975 vypukla občanská válka, jak se chovaly křesťanské komunity a politické strany zastupující křesťany? Přinejmenším můžeme říci, že se nechovaly tak, jak by se církve a křesťané chovat měli. Když válka vypukla, nacházeli jsme se v období dekadence.

Z rozhovoru s Sourajou Elie Bechelanyovou:

(...)

Mluvila jste o strachu. Po občanské válce se začal používat termín ztráta odvahy či oslabení křesťanů pro vyjádření politické situace křesťanů.

To, že se někteří křesťané cítí v politickém, ekonomickém a sociálním ohledu v depresi, že cítí ztrátu odvahy, chápu. Ale spojovat ztrátu odvahy s pojmem křesťan či říkat, že jsem na kolena sražený, oslabený křesťan, to odmítám. Křesťan, který náleží Kristu, je pro druhé zdrojem naděje. Zoufalý křesťan je prostě protimluv! Buď jsem zoufalý, nebo jsem křesťan.  Já jsem se rozhodla být křesťankou. A depresi tedy říkám ne. Říkám to nejen jménem občanských hodnot, ale také a především jménem své křesťanské víry, která odmítá podlehnout zoufalství a svalovat vinu na druhé.Jsem křesťanka a chci být občankou plně se podílející na budování vlastní země. Ostatně všichni se musíme podílet na záchraně Středního východu z krize a fanatismu. Obec má být veřejným místem, ve kterém má každý člověk právo na důstojný život. A zajistit jej je úkolem politiků. Uzavření se do sebe, živení strachu a fanatismu, tomu je třeba čelit ve všech směrech a všech komunitách. Svoji odvahu čerpám ze své víry a moje jednání jako občanky je jednání smělé, otevřené všem a ve prospěch všech. Pokud tomu věřím a dávám to najevo pouze já, nevadí, milost Boží mi postačuje. Jsem připravena nést obraz Krista muslimům. 

Právě se dohaduji se svými přáteli, kteří platí neskutečné množství peněz, aby mohli obdržet pas cizí země. Dělají to prý proto, že jsou křesťané a mají strach zde s muslimy zůstat. Říkám jim, že mají právo mít strach z budoucnosti v Libanonu, ale ať neříkají, že chtějí emigrovat proto, že jsou křesťany či ve jménu křesťanské víry. V Libanonu živíme strach lidí. Určitým způsobem bylo i mým přátelům dáno na srozuměnou, že jsou v nebezpečí, že je jednoho dne vyženou či zabijí. A mohla by to být pravda, pokud se jedná o některá islamistická hnutí. Nesmíme být naivní. Ale není to celý islám. A koneckonců možná tu jsme i proto, abychom se stali mučedníky, pokud tomu tak Bůh bude chtít.

Pro mě křesťanská deprese neexistuje. Jsou tu dvě věci: deprese a křesťan. V jedné osobě může být obojí zároveň, neboť v každé lidské bytosti jsou paradoxy. Ale Pán můj strach prostřednictvím modlitby a liturgie proměňuje a dává mi odvahu se s druhým setkat, respektovat jej, vidět v jeho tváři tvář Boží. Opakem je znehodnocení, devalorizace obrazu druhého. Christian de Chergé, trapistický mnich, který zemřel v Alžírsku a podle jehož příběhu byl nedávno natočen film „O bozích a lidech“, o tom mluví ve svém dopise.

Přijaly církve nějaké opatření, aby pomohly křesťanům čelit atmosféře deprese?

Velmi důležitá byla speciální synoda pro Libanon, svolaná Vatikánem, neboť mobilizovala všechny křesťany. Bylo třeba, aby si křesťané uvědomili, co se stalo, kdo jsme a co se po nás žádá. A synoda se velmi povedla, neboť pochopila, že v centru našeho problému je nedostatečně evangelizovaná křesťanská komunita. Libanonští křesťané žijí v ritualismu, nikoli evangeliem. Rovněž prvních šest pastýřských dopisů katolických patriarchů Východu si velmi dobře uvědomuje stávající situaci křesťanů. Poválečnou situaci velmi dobře pochopil i Jean Corbon, mnoho vyučoval, kázal, pracoval na ekumenickém katechismu.

Ale závěry synody nebyly bohužel v praxi aplikovány. Ve spisech ze synody a v dopisech patriarchů je obsaženo vše potřebné ke změně, stačí se sejít a zauvažovat, jak psané uvést do praxe. Namísto toho, abychom prohloubili dokumenty, které již máme, jsme uspořádali novou biskupskou synodu pro Střední východ, který opakuje v podstatě totéž.

Další ukázky z knihy ZDE.

Monika Langrock (Šlajerová) vystudovala evangelickou teologii (ETF UK, Mgr., Th.D.) a v nakladatelství Pavel Mervart publikovala knihu Palestinská církev dnes(2009). V současné době pracuje na postdoktorandském projektu Grantové agentury Akademie věd zabývajícím se rolí libanonských církví v národní politice Libanonu.

Zdroj: parresia.cz

Ruský pravoslavný chrám sv. Marie Magdalské, Jeruzalém

 

Fotogalerie » Chrámy východního křesťanství » Ruský pravoslavný chrám sv. Marie Magdalské, Jeruzalém, Svatá země

Výzva syrským křesťanům: Zůstaňte na Blízkém východě!

Zůstaňte na Blízkém východě! S touto výzvou se na křesťany ve svém regionu obrací syrsko-katolický patriarcha Ignác Youssif III. Younan. Hlavní představitel syrsko-katolického patriarchátu, který sídlí v libanonském Charfetu, v těchto dnech navštívil Řím a hovořil pro Vatikánský rozhlas:

„My, blízkovýchodní křesťané, v tuto chvíli procházíme nejkritičtější fází dějin naší církve, neboť – navzdory tomu, co se prohlašuje o arabském jaru – na lidská práva se zcela zapomnělo.“

Co pro vás – kromě modlitby – mohou dělat západní křesťanské komunity? Cítíte blízkost Svatého otce?

„Ano. Svatý otec nám požehnal při své návštěvě Libanonu v září minulého roku. Vybídl nás, abychom skutečně vytvářeli svazky pravé sounáležitosti ve svobodě a pravdě, aby všechny blízkovýchodní národy mohly žít s plnými občanskými právy. Blízkovýchodní křesťané počítají s vašimi modlitbami a s vaší duchovní solidaritou. Zároveň vás vyzýváme, abyste byli odvážní a věrní křesťanským principům a hodnotám.“

Mají blízkovýchodní křesťané vůbec nějakou naději, nebo vše podmiňuje aktuální politická situace, tedy především syrský konflikt?

„Situace v Sýrii je katastrofální. Trpí národ – nikoli režim nebo ti, kdo financují opoziční hnutí. Umírají nevinní, zůstávají zranění a uprchlíci. Jsme ve stálém kontaktu s našimi biskupy, kněžími a věřícími. Opětovně vyzývám ty, kteří zde na Západě mají v rukou moc, aby zprostředkovali mír a smíření. Jak řekl Svatý otec, musíme všichni opustit násilí a hledat dialog, abychom mohli tuto zemi zachránit.“

Před měsícem byla v Bagdádu opětovně otevřena syrsko-katolická katedrála, která byla před dvěma lety dějištěm teroristického útoku, při němž zemřeli dva kněží a padesát věřících. Jaký význam to mělo pro tamní komunitu?

„Snažili jsme se našim věřícím znovu dodat ducha naděje, aby zůstali ve své zemi a rodných městech. Požádali jsme iráckou vládu, aby se více zasadila o občanská práva iráckých křesťanů. Všichni mají právo na respekt, nehledě k náboženské a etnické příslušnosti.“

Mohl byste komentovat situaci v Egyptě, kde byla v závěru loňského roku schválena nová ústava? Muslimské bratrstvo v ní, mimo jiné, definovalo „islám jako státní náboženství“ a právo šaría jako „základní legislativní pramen“...

„Skutečná demokracie nespočívá pouze v číslech. Muslimské bratrstvo se snaží ukázat, že je demokratické a respektuje druhé, bohužel však opak je pravdou. Dokud nenastolíme takový systém vlády, který dává císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží, problémy tu budou stále. V islámu totiž neexistuje pouze jediná interpretace práva šaría. Jako pastýři církve nechceme vstupovat do politických záležitostí, avšak naší povinností je hájit práva všech lidí. Křesťanům na Blízkém východě proto říkám: Zůstaňte tam, kde jste. Snažte se změnit systém demokratickým způsobem, mějte odvahu uplatňovat svá práva. A doufejte stále, že pravda nade vším zvítězí!“, vybízí patriarcha syrsko-katolické církve Ignác Youssif III. Younan.

Zdroj: res.claritatis.cz

Další články naleznete zde.

Fanús Izák: Ukřižování, současná koptská ikona

Umění » Východokřesťanské umění » Ukřižování, současná koptská ikona