Spolu s měnícími se
vnějšími a vnitřními podmínkami nabývaly ideje a vize české státnosti v
minulosti různých podob. Jiné byly za časů přemyslovských knížat, jiné
jí vtiskli Otec vlasti Karel IV., „král dvojího lidu“ Jiří Poděbradský a
Otec národa František Palacký. Historicky poslední nosný státní program
formuloval President osvoboditel, Tomáš Garrigue Masaryk. Byl to
program prodchnutý ideály humanity (které hlásali již Hus, Komenský a
obrozenci), ideály národní a sociální rovnosti, individuální
republikánské odpovědnosti a demokratické solidarity a spravedlnosti.
Nikdo si tehdy
nepředstavoval, že se po staletí budovaná idea české státnosti v průběhu
dalších let neudrží a že se, přes opakované pokusy ji obnovit, dokonce
zhroutí. „Republika nemá státní ideu,“ konstatuje dnes historik Jiří
Jaroš-Nickelli, „stát bez státní ideje nevzkvétá, ale hyne a zaniká.“
Bez idejí a vizí nelze
pozitivně ovlivnit ani vědomí příslušnosti k vlastnímu národu. Identita
se státem se vytváří jednak z historického povědomí, jednak z
projektování budoucnosti. Je věděním o vlastní dějinné cestě, je reflexí
národního vědomí v čase, spojuje tradice s pokrokem. V této identitě
občané zkoumají prameny své orientace, reflektují spolubytí s jinými
národy, hledají smysl své účasti v celku světa. Jsou hrdí na společné
úspěchy, tíží je současné i minulé neúspěchy, spojuje je víra v
budoucnost.
Vědomí národní identity
se probouzí často v ohrožení, rozhodující pro jeho formování je však
vždy faktor společné vůle. Tato vůle je u nás v současné době mimořádně
oslabena. Chybí odhodlání a statečnost občanů národní příslušnost
prožívat a hájit. Zmenšuje se možnost spolurozhodovat, svět
„demokratury“ a mediokratury společnost manipuluje a nabízí jí falešné
vzory sebepojetí a sebeprojekce. Ohrožuje ji masová orientace na konzum,
výstřednosti všeho druhu, úpadek kultury, odvrat od vyšších nároků
ducha, primitivismus a brutalita. Jasně se ukazuje, jak neznalá,
lehkomyslná a jednostranná privatizační honba za materiálními statky
přinesla obrovskou korupci, morální a sociální úpadek a rozvrat
rodinných a mezilidských vztahů. Nechováme se jako uvědomělý a
integrovaný národ, ale jako dav chamtivých konzumentů a pokřivených
prospěchářů – prospěchářů bez svědomí a bez budoucnosti.
Tradice národního
obrození a masarykovské první republiky byly počínaje druhou republikou –
s krátkými přetržkami v letech 1945 – 1948, v roce 1968 a těsně po roce
1989 – programově a systematicky potlačovány, přesto v nás však stále
žijí. V rámci Evropy – spolu s (post)katolickými jihozápadními a s
postkomunistickými východními zeměmi – sice dnes vykazujeme nejvíc
negativních sociálních jevů, nejvíc se však u nás volá i po morálce a
proti korupci.
V tomto volání je naše
jediná či jedna z mála zbývajících nadějí pro posílení naší
celospolečenské integrity, formulované Masarykem jako víceméně stabilní,
především však vyvážené identity se sebou samými, s nejbližším lidským
okolím, s městem či vesnicí, krajem, zemí, světadílem a celým světem,
neboť tyto faktory se navzájem nevylučují, ale doplňují.
Dlouhodobé poddanství,
ztráta státní a národní svobody, mělo a dodnes má nepříznivý vliv na
naši mentalitu. I proto jsme dnes v podobné situaci, v jaké jsme byli za
habsburské, nacistické a komunistické totality. Máme sice nyní svobodu
slova, ale její vliv je minimální – a my si to necháváme líbit, trpíme
to.
Pamětníci si začínají
klást donedávna absurdní otázku, v čem a zda vůbec byl komunistický
režim horší, než je ten dnešní. Komunisté nyní posilují svůj vliv a
nechybějí názory, že vlastně oni jediní mohou něco změnit. Snahy o změny
by však měly být směrovány nově, s historickými zkušenostmi, a měly by
využívat nejen okamžitých politických situací a prostředků, ale též
dlouhodobě působících prostředků sociopedagogických a
socioterapeutických, posilujících všeobecnou vzdělanost a kulturu
myšlení.
Mluvčí Charty 2012 znovu
vyzývají všechny kriticky a realisticky uvažující spoluobčany, aby se
zamysleli nad osudem své země a v tomto smyslu se angažovali. Aby se
především zamysleli každý sám nad sebou, zda mají čisté svědomí v tom,
co pozitivního a účinného pro ni dosud udělali.
„Bože, vrať světu
pravdu!“, volal Karel Čapek v roce 1938, v roce našeho ohrožení ideově
sjednoceným, a proto silným a aktivním Německem: „Bude to víc než
smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ
si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy korumpovány nástroji
lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného,
pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno lží. Za každou lží je
úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa.“
První příležitost alespoň částečné nápravy se nabízí nyní při volbě nového prezidenta.
Mluvčí Charty 2012 vyzývají své
spoluobčany, aby se pečlivě zamysleli nad morální vyspělostí
jednotlivých kandidátů, nad kulturou jejich myšlení a chování,
dlouhodobými cíli, osobní či věcnou motivací, (nejen proklamovanou)
nadstranickostí, schopností společnost integrovat a nad jejich skutečným
zájmem o ekonomické, životní a sociální, především však mravní
prostředí, neboť to má pro vývoj celkové prosperity národa rozhodující
význam.
V Brně 1. 1. 2013 Stanislava Kučerová Jana Podroužková Bohumil Sláma (dokument Charty 2012 č. 5)
Zdroj: slama.blog.idnes.cz
