Michail Vasiljevič Něstěrov
(1862–1942) byl jedním z nejslavnějších a nejlepších ruských
malířů. Člen umělecké skupiny „peredvižniků“, malíř
historických námětů, portrétista, ilustrátor, ale především
malíř duchovních a náboženských témat, autor výzdoby chrámů
a člověk, který zasvětil velkou část svého života duchovnímu
hledání a objevování ruské duše a krajiny.
Michail Vasiljevič Něstěrov se
narodil 19. (31.) května 1862 v Ufě v Baškortostánu. Byl vychován
jako ortodoxní křesťan, což se významnou měrou promítá v
celém jeho pozdějším životě a díle.
Do dvanácti let žil mladý Něstěrov
v Ufě a jeho vzpomínky na toto období zahrnují především lásku
k tradičnímu způsobu života, ke své rodině a příbuzným.
Na podzim roku 1874 se budoucí umělec
přestěhoval do Moskvy, aby se přihlásil na Technickou školu.
Tehdy však neuspěl a začal studovat na tehdejší Průmyslové
škole. V roce 1877 na doporučení ze školy nastoupil na slavnou
Moskevskou školu malířsví, sochařství a architektury, kde
studoval pod vedení umělců P. Sorokina, Prjanišnikova a zejména
V. Perova, který se stal nejen jeho nejoblíbenějším učitelem,
ale také blízkým přítelem.
Po tříletém studiu v Moskvě odjíždí
Něstěrov v roce 1881 do Petrohradu, aby se zapsal na tehdy
nejváženější uměleckou školu v zemi, Imperátorskou akademii
výtvarných umění. Umělec však v Petrohradě není příliš
spokojen. Již v příštím roce 1882 dává raději přednost
životu mezi přáteli v Moskvě, a Petrohrad opouští.
Něstěrov se v roce 1882, zapisuje ke
studiu malířství u A. Savrasova. Léto 1883 strávil umělec u
svých rodičů v Ufě. Tehdy se také seznámil se svou budoucí
první ženou Marií Martynskou.
V roce 1885 získává titul svobodného
umělce za svůj obraz „Povolání M. F. Romanova na trůn“.
Něstěrov se tak v průběhu osmdesátých let stává známým jako
autor historických obrazů se zájmem o minulost ruského státu.
Ve stejném roce 1885 se Michail
Něstěrov oženil (proti vůli svých rodičů) s Marií
Martynovskou.
V květnu roku 1886 při těžkém
porodu dcery Olgy Marie Něstěrovová umírá. Tato událost umělcem
hluboce otřásla. Na četných jeho dílech z pozdější doby
můžeme vypátrat jemné rysy jeho milované manželky.
V roce 1886 začala meditativní fáze
malířova života.
V roce 1890 Michail Něstěrov začal
malovat cyklus o životě svatého Sergije Radoněžského,
zakladatele známého kláštera Nejsvětější Trojice.
Nejslavnějším obrazem z tohoto cyklu je bezesporu „Vidění
chlapce Bartoloměje“, které Něstěrov maloval v letech 1889 a
1890, po svém návratu z cest.
Od roku 1889, tedy od doby návratu ze
své první zahraniční cesty (Německo, Itálie, Francie), se
Michail Něstěrov pravidelně zůčastňoval všech putovních
výstav „peredvižniků“, ačkoli řádným členem spolku se
stal až v roce 1896.
V roce 1890 uviděl obraz „Vidění
chlapce Bartoloměje“ profesor Prachov, který měl na starosti
vnitřní výzdoby katedrály svatého Vladimíra v Kyjevě. Něstěrov
nabídku přijal, stala se počátkem jeho práce na vnitřní
výzdobě chrámů, které zasvětil následujících dvaadvacet let
svého života. Po dokončení práce na Vladimirské katedrále
následovaly další zakázky v jiných chrámech. V roce 1898 mladší
bratr cara Mikuláše II., korunní princ Jiří, pozval Něstěrova,
aby vytvořil výzdobu zámeckého kostela svatého Alexandra
Něvského v Abastumani v Gruzii.
Poslední zakázkou na výzdobu chrámu,
kterou Něstěrov přijal, byla výzdoba katedrálního chrámu ve
městě Sumy na Ukrajině, kterou umělec považoval za velmi
zdařilou a úspěšnou.
Naopak jednou ze zakázek, kterou
Michail Něstěrov odmítl, byla výzdoba nově zbudovaného
pravoslavného chrámu v polské Varšavě. Umělec nesouhlasil s
myšlenkou vybudování pravoslavného chrámu v katolické zemi.
Jako pravoslavný věřící odmítal šíření své víry pomocí
nasilných prostředků a propagandy. Postupující rusifikaci jiných
národů říše měli mimo jiné napomáhat výzdobou nově
budovaných chrámů nejlepší ruští umělci, Něstěrov ovšem
tuto myšlenku zásadně odmítl. Takové prostředky šíření
pravoslaví mu byly zcela cizí.
V roce 1901 podnikl zcela zásadní
cestu na Solověcké ostrovy v Bílém moři, aby navštívil zdejší
významný klášter. Tato cesta do jisté míry završila dlouhé
období jeho života, které započalo nešťastnou smrtí jeho první
manželky.
Po návratu ze Solověckých ostrovů
maluje Něstěrov své další stěžejní dílo, známé pod názvem
„Svatá Rus“. Na jaře roku 1902 se rozhodl umělec vystavit
hrubou skicu obrazu, později také v Kyjevě vystavil dokončené
dílo. Mezi těmi, kdo se přišli na „Svatou Rus“ podívat,
nechyběla ani Jekatěrina P. Vasiljevová, jež se o několik měsíců
později stala jeho druhou ženou.
V roce 1905 se Něstěrov také stává
členem tradicionalistického Svazu ruského lidu.
Říjnová revoluce v roce 1917 změnila
život tehdy pětapadesátiletého Něstěrova Něstěrovova rodina
byla nucena odejít na Kavkaz. Něstěrov se pak v roce 1918
odstěhoval do Armaviru, kde vážně onemocněl a téměř dva roky
nebyl schopen pokračovat v práci. Do Moskvy se umělec vrátil až
v roce 1920, zcela otřesen událostmi občanské války, jichž byl
svědkem.
Něstěrov se v závěrečném období
svého života stále častěji přikláněl k portrétní tvorbě.
Mezi nejslavnější patří jistě jeho obraz „Filosofové“
(1917) zachycující P. Florenského spolu s S. Bulgakovem snad při
procházce přírodou v zadumání.
Mezi dalšími slavnými portréty
najdeme například Něstěrovova přítele a kolegu Viktora
Vasněcova, I. Iljina („Myslitel, 1921–1922“), spisovatele
Maxima Gorkého a Lva Tolstého (1907), známého chiruga Judina
(1935), fyziologa Ivana Pavlova (1935) či portrét umělcova
přítele, polského umělce Jana Stanislavského.
V posledních desetiletích svého
života umělec také s velkým zápalem pracoval na svých
vzpomínkách, které byly vydány knižně na počátku roku 1942.
Michail Vasiljevič Něstěrov zemřel
v osmdesátém prvním roce svého života v Moskvě dne 18. října
1942. Místem jeho posledního odpočinku se stal Novoděvičí
hřbitov v Moskvě.
Literatura:
Алексеев С. В., Зримая
истина, Moskva, 2003.
Дурылин С. Н.,
Нестеров-портретист,
Moskva-Leningrad, 1949.
Ионина Н. А., Сто
великих картин, Мoskva, 2000.
Манин В., Пейзаж,
Мoskva, 2000.
Манин В. С., Шедевры
русской живописи, Мoskva
2000.
Михайлов А. М., В. Нестеров,
Жизнь и творчество,
Moskva, 1958.
Нестеров,
edice „Мастера живописи“, Мoskva, 2000.
Неклюдова М. Г., Традиции
и новаторство в русском искусстве конца
XIX – начала XX века,
Мoskva, 1991.
Никонова И. И.,
М. В. Нестеров,
Мoskva, 1984.
Русакова А. А., Михаил
Нестеров, Leningrad, 1990.
Федоров-Давыдов А. А.,
Русский пейзаж конца XIX –
начала XX века, Мoskva, 1974.
