středa 27. února 2013
úterý 26. února 2013
Andrej Rubljov
Andrej Rubljov (asi 1360–1370 – asi 1426–1430)
Ikonopisec, jeden z největších umělců středověku a bezesporu nejznámější ruský umělec všech dob, jenž se nezapomenutelně zapsal do celosvětového kulturního dědictví svým výrazným a ojedinělým uměleckým výrazem. Pokud bychom měli vyzdvihnout jedno dílo, je to zejména ikona Starozákonní Trojice, jež dodnes uchvacuje diváka svou uměleckou a duchovní silou a patří k nejčastěji reprodukovaným dílům křesťanského umění vůbec.
Spasitel (1410–1420)
neděle 24. února 2013
sobota 23. února 2013
pátek 22. února 2013
Andrej Rubljov
Andrej Rubljov (asi 1360–1370 – asi 1426–1430)
Ikonopisec, jeden z největších umělců
středověku a bezesporu nejznámější ruský umělec všech dob, jenž se
nezapomenutelně zapsal do celosvětového kulturního dědictví svým
výrazným a ojedinělým uměleckým výrazem. Pokud bychom měli vyzdvihnout
jedno dílo, je to zejména ikona Starozákonní Trojice, jež dodnes
uchvacuje diváka svou uměleckou a duchovní silou a patří k nejčastěji
reprodukovaným dílům křesťanského umění vůbec.
Zvěstování (1405)
čtvrtek 21. února 2013
středa 20. února 2013
pondělí 18. února 2013
Michail Vasiljevič Něstěrov
Michail Vasiljevič Něstěrov
(1862–1942) byl jedním z nejslavnějších a nejlepších ruských
malířů. Člen umělecké skupiny „peredvižniků“, malíř
historických námětů, portrétista, ilustrátor, ale především
malíř duchovních a náboženských témat, autor výzdoby chrámů
a člověk, který zasvětil velkou část svého života duchovnímu
hledání a objevování ruské duše a krajiny.
Michail Vasiljevič Něstěrov se
narodil 19. (31.) května 1862 v Ufě v Baškortostánu. Byl vychován
jako ortodoxní křesťan, což se významnou měrou promítá v
celém jeho pozdějším životě a díle.
Do dvanácti let žil mladý Něstěrov
v Ufě a jeho vzpomínky na toto období zahrnují především lásku
k tradičnímu způsobu života, ke své rodině a příbuzným.
Na podzim roku 1874 se budoucí umělec
přestěhoval do Moskvy, aby se přihlásil na Technickou školu.
Tehdy však neuspěl a začal studovat na tehdejší Průmyslové
škole. V roce 1877 na doporučení ze školy nastoupil na slavnou
Moskevskou školu malířsví, sochařství a architektury, kde
studoval pod vedení umělců P. Sorokina, Prjanišnikova a zejména
V. Perova, který se stal nejen jeho nejoblíbenějším učitelem,
ale také blízkým přítelem.
Po tříletém studiu v Moskvě odjíždí
Něstěrov v roce 1881 do Petrohradu, aby se zapsal na tehdy
nejváženější uměleckou školu v zemi, Imperátorskou akademii
výtvarných umění. Umělec však v Petrohradě není příliš
spokojen. Již v příštím roce 1882 dává raději přednost
životu mezi přáteli v Moskvě, a Petrohrad opouští.
Něstěrov se v roce 1882, zapisuje ke
studiu malířství u A. Savrasova. Léto 1883 strávil umělec u
svých rodičů v Ufě. Tehdy se také seznámil se svou budoucí
první ženou Marií Martynskou.
V roce 1885 získává titul svobodného
umělce za svůj obraz „Povolání M. F. Romanova na trůn“.
Něstěrov se tak v průběhu osmdesátých let stává známým jako
autor historických obrazů se zájmem o minulost ruského státu.
Ve stejném roce 1885 se Michail
Něstěrov oženil (proti vůli svých rodičů) s Marií
Martynovskou.
V květnu roku 1886 při těžkém
porodu dcery Olgy Marie Něstěrovová umírá. Tato událost umělcem
hluboce otřásla. Na četných jeho dílech z pozdější doby
můžeme vypátrat jemné rysy jeho milované manželky.
V roce 1886 začala meditativní fáze
malířova života.
V roce 1890 Michail Něstěrov začal
malovat cyklus o životě svatého Sergije Radoněžského,
zakladatele známého kláštera Nejsvětější Trojice.
Nejslavnějším obrazem z tohoto cyklu je bezesporu „Vidění
chlapce Bartoloměje“, které Něstěrov maloval v letech 1889 a
1890, po svém návratu z cest.
Od roku 1889, tedy od doby návratu ze
své první zahraniční cesty (Německo, Itálie, Francie), se
Michail Něstěrov pravidelně zůčastňoval všech putovních
výstav „peredvižniků“, ačkoli řádným členem spolku se
stal až v roce 1896.
V roce 1890 uviděl obraz „Vidění
chlapce Bartoloměje“ profesor Prachov, který měl na starosti
vnitřní výzdoby katedrály svatého Vladimíra v Kyjevě. Něstěrov
nabídku přijal, stala se počátkem jeho práce na vnitřní
výzdobě chrámů, které zasvětil následujících dvaadvacet let
svého života. Po dokončení práce na Vladimirské katedrále
následovaly další zakázky v jiných chrámech. V roce 1898 mladší
bratr cara Mikuláše II., korunní princ Jiří, pozval Něstěrova,
aby vytvořil výzdobu zámeckého kostela svatého Alexandra
Něvského v Abastumani v Gruzii.
Poslední zakázkou na výzdobu chrámu,
kterou Něstěrov přijal, byla výzdoba katedrálního chrámu ve
městě Sumy na Ukrajině, kterou umělec považoval za velmi
zdařilou a úspěšnou.
Naopak jednou ze zakázek, kterou
Michail Něstěrov odmítl, byla výzdoba nově zbudovaného
pravoslavného chrámu v polské Varšavě. Umělec nesouhlasil s
myšlenkou vybudování pravoslavného chrámu v katolické zemi.
Jako pravoslavný věřící odmítal šíření své víry pomocí
nasilných prostředků a propagandy. Postupující rusifikaci jiných
národů říše měli mimo jiné napomáhat výzdobou nově
budovaných chrámů nejlepší ruští umělci, Něstěrov ovšem
tuto myšlenku zásadně odmítl. Takové prostředky šíření
pravoslaví mu byly zcela cizí.
V roce 1901 podnikl zcela zásadní
cestu na Solověcké ostrovy v Bílém moři, aby navštívil zdejší
významný klášter. Tato cesta do jisté míry završila dlouhé
období jeho života, které započalo nešťastnou smrtí jeho první
manželky.
Po návratu ze Solověckých ostrovů
maluje Něstěrov své další stěžejní dílo, známé pod názvem
„Svatá Rus“. Na jaře roku 1902 se rozhodl umělec vystavit
hrubou skicu obrazu, později také v Kyjevě vystavil dokončené
dílo. Mezi těmi, kdo se přišli na „Svatou Rus“ podívat,
nechyběla ani Jekatěrina P. Vasiljevová, jež se o několik měsíců
později stala jeho druhou ženou.
V roce 1905 se Něstěrov také stává
členem tradicionalistického Svazu ruského lidu.
Říjnová revoluce v roce 1917 změnila
život tehdy pětapadesátiletého Něstěrova Něstěrovova rodina
byla nucena odejít na Kavkaz. Něstěrov se pak v roce 1918
odstěhoval do Armaviru, kde vážně onemocněl a téměř dva roky
nebyl schopen pokračovat v práci. Do Moskvy se umělec vrátil až
v roce 1920, zcela otřesen událostmi občanské války, jichž byl
svědkem.
Něstěrov se v závěrečném období
svého života stále častěji přikláněl k portrétní tvorbě.
Mezi nejslavnější patří jistě jeho obraz „Filosofové“
(1917) zachycující P. Florenského spolu s S. Bulgakovem snad při
procházce přírodou v zadumání.
Mezi dalšími slavnými portréty
najdeme například Něstěrovova přítele a kolegu Viktora
Vasněcova, I. Iljina („Myslitel, 1921–1922“), spisovatele
Maxima Gorkého a Lva Tolstého (1907), známého chiruga Judina
(1935), fyziologa Ivana Pavlova (1935) či portrét umělcova
přítele, polského umělce Jana Stanislavského.
V posledních desetiletích svého
života umělec také s velkým zápalem pracoval na svých
vzpomínkách, které byly vydány knižně na počátku roku 1942.
Michail Vasiljevič Něstěrov zemřel
v osmdesátém prvním roce svého života v Moskvě dne 18. října
1942. Místem jeho posledního odpočinku se stal Novoděvičí
hřbitov v Moskvě.
Literatura:
Алексеев С. В., Зримая
истина, Moskva, 2003.
Дурылин С. Н.,
Нестеров-портретист,
Moskva-Leningrad, 1949.
Ионина Н. А., Сто
великих картин, Мoskva, 2000.
Манин В., Пейзаж,
Мoskva, 2000.
Манин В. С., Шедевры
русской живописи, Мoskva
2000.
Михайлов А. М., В. Нестеров,
Жизнь и творчество,
Moskva, 1958.
Нестеров,
edice „Мастера живописи“, Мoskva, 2000.
Неклюдова М. Г., Традиции
и новаторство в русском искусстве конца
XIX – начала XX века,
Мoskva, 1991.
Никонова И. И.,
М. В. Нестеров,
Мoskva, 1984.
Русакова А. А., Михаил
Нестеров, Leningrad, 1990.
Федоров-Давыдов А. А.,
Русский пейзаж конца XIX –
начала XX века, Мoskva, 1974.
pátek 15. února 2013
Vasilij Ivanovič Surikov - Bojarka Morozovová
Vasilij Ivanovič Surikov (12. (24.) ledna 1848, Krasnojarsk – 6. (19.) března 1916, Moskva) byl slavný ruský malíř, mistr žánru velkých historických obrazů, s dokonalým a precizním rukopisem. Je považován za jednoho z představitelů typicky ruského klasického malířství.
čtvrtek 14. února 2013
středa 13. února 2013
Vasilij Ivanovič Surikov - Jitro střelecké popravy
Vasilij Ivanovič Surikov (12. (24.) ledna 1848, Krasnojarsk – 6. (19.) března 1916, Moskva) byl slavný ruský malíř, mistr žánru velkých historických obrazů, s dokonalým a precizním rukopisem. Je považován za jednoho z představitelů typicky ruského klasického malířství.
sobota 9. února 2013
Michail Vasiljevič Něstěrov (1862–1942)
Michail Vasiljevič Něstěrov (1862–1942) byl jedním z nejslavnějších a nejlepších ruských malířů. Člen umělecké skupiny „peredvižniků“, malíř historických námětů, portrétista, ilustrátor, ale především malíř duchovních a náboženských témat, autor výzdoby chrámů a člověk, který zasvětil velkou část svého života duchovnímu hledání a objevování ruské duše a krajiny.
Velké sliby
pátek 8. února 2013
čtvrtek 7. února 2013
Michail Vasiljevič Něstěrov (1862–1942)
Michail Vasiljevič Něstěrov (1862–1942) byl jedním z nejslavnějších a nejlepších ruských malířů. Člen umělecké skupiny „peredvižniků“, malíř historických námětů, portrétista, ilustrátor, ale především malíř duchovních a náboženských témat, autor výzdoby chrámů a člověk, který zasvětil velkou část svého života duchovnímu hledání a objevování ruské duše a krajiny.
Svatá Rus
středa 6. února 2013
Fondy Vatikánské knihovny on-line
Po dvou letech práce bylo na webových stránkách Vatikánské knihovny zpřístupněno ke konzultaci 256 digitalizovaných rukopisů. Jedná se o první vlaštovku v mnohem obsáhlejším projektu digitalizace 80 tisíc manuskriptů a starých tisků, který byl zahájen v roce 2010 a potrvá až deset let. Hovoří mons. Cesare Pasini, prefekt Vatikánské apoštolské knihovny:
„Je to jistě nepatrný krok, avšak značně očekávaný. Měli jsme k němu dospět už vloni, ale zvládli jsme ho s několikadenním zpožděním. Jsme tedy velice rádi, že můžeme světu říci, že zpřístupnění rukopisů Vatikánské knihovny bylo spuštěno. Nyní je možné studovat je po síti z jakéhokoliv místa. Organizace projektu si vyžádala dvouleté úsilí. Zhruba před rokem jsme zahájili konkrétní digitalizaci. K práci navíc přispívá celá další řada dílčích projektů. Například rukopisy, které jsou nyní dostupné na webu, většinou pocházejí z Heidelberku, z fondu Palatinské knihovny. Jejich digitalizace proběhla díky dohodě, kterou před několika lety uzavřely heidelberská univerzitní knihovna a Vatikánská apoštolská knihovna.“
Gigantický projekt digitalizace, zahájený za pontifikátu Benedikta XVI., je zcela v souladu s ustavujícím pojetím papežské knihovny. Internetové zpřístupnění rukopisů tedy není nic nového...
„Tuto filosofii sleduje Vatikánská knihovna odjakživa. Při zrodu knihovny ji ustavil Mikuláš V., pokračovali v ní Sixtus IV. a později Sixtus V. Dědictví lidstva má být podle nich přístupné všem, kdo je chtějí používat, poznat a studovat. V minulých stoletích byl přístup do knihovny vždy povolen – samozřejmě badatelům, kteří umějí zacházet s tak složitou dokumentací. Pokračujeme tedy v duchu služby, kterým byla papežská knihovna vždy prodchnuta, a ve kterém nyní rádi nabízíme rovněž digitalizované prameny.“
Kliknutím myši se otevírají evangeliáře, morální traktáty, zeměpisné studie či atlasy, ale také Cicerův filosofický spis De officis o povinnostech státníka. Na jaký z digitalizovaných rukopisů byste rád upozornil?
„Například jeden rukopis původem z fondu heidelberské Bibliotheca Palatina je traktát o sokolnictví Fridricha II. Štaufského. Spis De arte venandi cum avibus - O umění lovu s ptáky velice detailně vypodobňuje dravce a způsob lovu. Dále tu jsou pěkné středověké manuskripty s texty klášterních komunit.“
Projekt všeobecné digitalizace Vatikánské knihovny se tedy sestává z řady dílčích projektů, financovaných jednotlivými sponzory.
„Ano, v současné době skenujeme čínské rukopisy. Dále manuskripty z tzv. skupiny Alamire. Pocházejí z dílny opisovače Petra Alamire, vlastním jménem van den Hove, který byl zároveň hudebník a skladatel. Tento projekt podporuje lovaňská katolická univerzita. Dále spolupracujeme s oxfordskou univerzitou na digitalizaci inkunábulí, řeckých manuskriptů a pravděpodobně i hebrejských rukopisů. Je nutné zdůraznit, že toto všechno by nebylo možné bez technického vybavení základního projektu, jehož hlavními sponzory jsou mezinárodní společnosti EMC, Dedanext a Dedagroup. Pokud však nějaká další instituce ocení plody naší práce a bude nás chtít podpořit, je vždy vítána. Dosavadní spolupracovníci jistě nebudou žárlit...,“ uzavírá prefekt Vatikánské apoštolské knihovny, mons. Cesare Pasini. Virtuální znovusjednocení fondů Bibliotheca Palatina vítá na stránkách listu L´Osservatore Romano (21.-22. 1.2013) rovněž ředitel heidelberské univerzitní knihovny Veit Probst. Palatinská knihovna byla v době svého největšího rozkvětu – 16. a 17. století – nazývána “matkou všech knihoven” a “pokladnicí německých vzdělanců”. Její fondy byly až na nepatrné výjimky (29 řeckých a 16 latinských kodexů) převezeny v roce 1623 do Vatikánu jako dar vévody Maxmiliána I. Bavorského papeži Řehoři XV. Dodnes Vatikánská apoštolská knihovna uchovává 3700 středověkých rukopisů a 13 000 tisků z palatinského fondu, zatímco 847 německých rukopisů se vrátilo do Heidelberku po Vídeňském kongresu.
Zdroj: radiovaticana.cz
úterý 5. února 2013
Michail Vasiljevič Něstěrov (1862–1942)
Michail
Vasiljevič Něstěrov (1862–1942) byl jedním z nejslavnějších
a nejlepších ruských malířů. Člen umělecké skupiny
„peredvižniků“, malíř historických námětů, portrétista,
ilustrátor, ale především malíř duchovních a náboženských
témat, autor výzdoby chrámů a člověk, který zasvětil velkou
část svého života duchovnímu hledání a objevování ruské
duše a krajiny.
Vidění chlapce Bartoloměje
Kosovo: Radikálny islam ako „tikajúca bomba“
Kosovo, ovplyvnené chudobou a nezamestnanosťou, zažíva zosilnenie radikálneho islamu. Jeho prívrženci žiadajú viac práv a provokujú tým protireakcie sekulárnych Kosovčanov.
Veriaci, ktorí sa nezmestia do mešity, sedia vonku pred vchodmi a na chodníku, ktoré sú obložené modlitebnými kobercami. Ampliónmi zosilnený hlas duchovného znie ponad nich na ulicu. Pri piatkových modlitbách v Prištine, hlavnom meste Kosova, nie je hlavná mešita schopná pojať tak veriacich, ako aj zvuk kázne, ktorú si prišli vypočuť.
„Nepriatelia Allaha vedú islamskú mládež do zmätkov“, varuje duchovný. Vymenúva alkohol, drogy a zhubný vplyv internetu ako časť jednej koncentrovanej akcie, „aby sa zastavila odstredivá sila islamu“. „Nemorálnosť je na vzostupe“, znie jeho diagnóza.
Netreba chodiť ďaleko, aby bolo vidieť dôkazy „nemorálnosti“. Neďaleko mešity posedávajú mladí muži a ženy pri káve a pive vo vyhlásených baroch v centre Prištiny. V blízkosti stoja nové pamätníky, ktoré hovoria o najnovšej minulosti Kosova. Veľká bronzová socha Billa Clintona, jeho ruka triumfálne zdvihnutá k pozdravu, zdobí jeden bulvár, ktorý nesie jeho meno. Bývalý prezident USA je tu oslavovaný ako hrdina, pretože v 1999 vyslal bojové lietadlá NATO proti srbským oddielom.
Konvertiti a hardlineri
Iný, nepriamy dôsledok konfliktu sa však dnes vníma s nedôverou: prísna forma islamu priťahuje konvertitov v celom Kosove. Vzostup tejto skupiny spochybňuje tradície a nároky tejto spoločnosti, ktorá je menej definovaná svojou islamskou vierou, ako svojou príslušnosťou k albánskej národnostnej skupine a jej proamerikanizmom. Do roku 1999 ešte úplne neznámi, sú títo nábožensky konzervatívni a hardlineri dnes jedna malá, ale čoraz zreteľnejšia skupina s prívržencami vo všetkých veľkých mestách a niektorých najchudobnejších oblastiach na vidieku. Bezpečnostní úradníci informujú, že tieto prísnejšie formy viery vyklíčili po vojne, ako dôsledok prílivu islamistických pomocných organizácií do Kosova a školenia lokálnych duchovných v arabských krajinách. Bezpečnostní experti hovoria o 50.000 prívržencoch tohto konzervatívneho islamu v Kosove. To je nezanedbateľný zlomok celkového moslimského obyvateľstva, ktoré sa odhaduje na cca 1,8 miliónov ľudí.
Diskriminácia zbožných
Niektorí duchovní a konvertiti však zviedli na seba pozornosť domácich tajných služieb. Táto nová generácia náboženských konzervatívcov hovorí, že sekulárna Ústava Kosova diskriminuje tých zbožných. Títo chcú uvoľnenie obmedzení pre náboženské symboly na štátnych školách, ktoré moslimským ženám a dievčatám zakazujú nosiť šatky.
Vzťahy medzi štátom a konzervatívcami sú utvárané neistotou a nevôľou. Obe strany sa odvolávajú na ľudské práva. „Keď niekto tvrdí, my máme slobodu náboženstva, nie je to pravda“, hovorí Shefqet Krasniqi, imám hlavnej mešity v Prištine. „My žiadame rovnaké práva, ktoré majú moslimovia v Londýne, alebo v USA.“
Minister vnútra Bajram Rexhepi naproti tomu hovorí, že medzičasom jeho ľudskoprávne pochyby zabraňovali pokusom tlmiť aktivity pravdepodobných islamistických hardlinerov. Informoval, že počas jeho úradovania ako predsedu vlády pred deviatimi rokmi sa pokúsil presadiť zákon proti „radikálnym sektám“. Avšak bol „internacionálmi“ od toho odhovorený – totiž úradníkmi misie OSN, ktorá od 1999 do 2008 pomáhala spravovať Kosovo.
OSN a EÚ podceňujú nebezpečenstvá
Behxhet Shala, vedúci najdôležitejšej organizácie ľudských práv v Kosove hovorí, že nebezpečie extrémizmu sa zo strany Spojených národov a EÚ podceňuje. „Dnes sú ‘internacionáli’ tu, avšak oni zasa pôjdu. A nechajú nás tu s tikajúcou bombou“, povedal Shala. Myslí si, že bieda v Kosove a priepustné hranice urobia krajinu úrodnou pôdou pre radikalizmus.
Rozpad socialistickej Juhoslávie bol skutočne sprevádzaný náboženským hnutím v regióne. Katolícka a ortodoxná cirkev v Chorvátsku a v Srbsku sú dnes silnejšie, ako boli pred vojnou v rokoch 1999. Kosovo pritom nie je žiadnou výnimkou. V celej krajine sa stavajú nové mešity, často financované darcami z islamských krajín.
Ramiqi na Mavi Marmara
Väčšina Kosovčanov sú moslimovia a vyznávajú relatívne uvoľnenú formu islamu, ktorá je formovaná osmanskou a mystickou sufistickou tradíciou. Hardlineri zdá sa sú viacej ovplyvnení arabskou interpretáciou viery. Oni sa sami opisujú ako obrancovia viery, ktorí kladú odpor prenikaniu „západného“ sekularizmu do Kosova.
Fuad Ramiqi, zástupca hnutia Baškohu hovorí, jeho zoskupenie súhlasí s verejnými protestmi a nenásilným odporom. Skupina sa sťažuje na zákaz nosenia šatiek na školách a proti významu kresťanských pamätníkov v Prištine. „To nemôže byť žiadny demokratický štát, ktorý mi predpisuje sekularizmus“, hovorí.
Ramiqi bojoval v rokoch 1990 v Bosne a bol na palube Mavi Marmara – lode s humanitárnou pomocou pre Palestíncov v pásme Gazy, ktorá bola izraelskou armádou v roku 2010 odchytená.
Útoky na kritikov
V nepravidelných odstupoch dochádza k útokom proti kritikom extrémistického islamu. Musli Verbani, bývalý imám, varoval v jednej kázni v roku 2007 svoju obec pred extrémizmom. Krátko na to bolo jeho zaparkované auto podpálené. Jeden muž z okolia bol pre tento prípad v januári 2011 odsúdený na 3 mesiace väzenia.
Iné útoky proti ľudom, ktorí sa vyslovili proti extrémizmu, neviedli k žiadnym zatýkaniam. Xhabir Hamidi, profesor pre islamské štúdie na Univerzite v Prištine a prominentný kritik Wahabitov, bol v roku 2008 maskovanými mužmi zbitý. Myslí si, že bol napadnutý pre svoje názory. Osman Musliu, imám z mesta Drenas, bol 2009 zbitý v mešite. „Stratil som vedomie a moja ruka bola zlomená”, informuje. „Ja som sa vždy vyslovoval proti Wahabitom v našom strede.“
Vysokopostavený policajný úradník, ktorý nechce byť menovaný povedal, že vtedy nebolo dostatok dôkazov, aby sa vzniesla obžaloba kvôli útokom na Hamidiho a Musliu.
Musliu a Verbani hovoria, že sú sklamaní z reakcií Islamského spoločenstva – zastrešujúcej organizácie, ktorá spravuje mešity v Kosove – na tieto útoky. Obaja sú toho názoru, že inštitúcie mali tieto útoky na svojich členov silnejšie odsúdiť.
Preklad: Juraj Borský, redakčně upraveno.
Zdroj: protiprudu.org
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)