Kuzma Sergejevič Petrov-Vodkin - Housle (1918)

Galerie a žvitopis zde.

Polenov Vasilij Dmitrijevič

Vasilij Dmitrijevič Polenov - životopis a galerie děl

Vánoce 2013 v Pravoslavném světě

Unikátní soubor fotografií Vánoce 2013 v Pravoslavném světě

Roberston Ronald G. - Východní křesťanské církve

Roberston Ronald patří v současnosti k předním znalcům křesťanského katolického Východu.

Bakalářský titul z politologie získal na University of Kansas v roce 1972. Poté vstoupil do řádu sv. Pavla (též Paulist Fathers, Missonary Society of St. Paul the Apostle, Societas Sacerdotum Missionarum a Sancto Paulo; založen v New Yorku roku 1858 Isaacem Heckerem) a studoval teologii na Catholic University of America ve Washingtonu. V roce 1977 byl vysvěcen na kněze. Na základě své disertace o současné eklesiologii rumunské církve obdržel na římském Pontifical Oriental Institute v roce 1988 doktorát. V letech 1988 – 1992 působil jako člen Papežské rady pro jednotu křesťanů; dnes žije a přednáší ve Washingtonu na St. Paulʼs College.

Angažuje se v ekumenickém hnutí, v dialogu mezi církví římskokatolickou a církvemi pravoslavnými, ale také v otázkách vztahů církví pravoslavných (Eastern Orthodox Churches) s církvemi jinoslavnými (Oriental Orthodox Churches).

Jeho kniha Východní křesťanské církve dnes patří ke standardním přehledovým příručkám oboru.

Berthe Morisotová

Manetův portrét umělkyně

Berthe Morisotová (14. ledna 1841, Bourges, Cher, Francie – 2. března 1895, Paříž, Francie) byla francouzská malířka, členka pařížské umělecké skupiny, která vešla ve známost jako impresionisté. Gustave Geffroy ji v roce 1894 zařadil mezi „tři nejvýznamnější impresionistické malířky“ po boku Marie Bracquenmondové a Mary Cassattové. V uznávaném pařížském Salonu poprvé vystavovala v roce 1864. Její dílo bylo vybráno pro šest následujících výstav této přední francouzské umělecké instituce. V roce 1874 se však přidala k zásadní výstavě impresionistů, již byli Salonem odmítáni.

Berthe Morisotová namalovala kolem 300 obrazů. Hlavními náměty byly ženy a děti – většinou sestry s rodinami nebo dcera Julie, kterou portrétovala pravidelně – od batolete na obraze „Kojná“ po dospívající dívku na obraze „Juliina vidina“.

Umělecký talent sester Berthe a Edme pomáhala rozvíjet jejich matka. Obě se učily u krajináře Corota, který je přiměl k malování v plenéru a podnikal s nimi malířské výpravy mimo Paříž. V létě roku 1862 cestovala Pyrenejemi celá rodina, neboť sestry nesměly zůstat bez doprovodu. Otec – velmi dobře situovaný vládní úředník – jim nechal postavit na zahradě ateliér, matka pak často zvala do domu malíře a hudebníky.

Berthe přitahovala zejména Edouarda Maneta. Zachytil ji dokonce v obraze „Balkon“, vystaveném na Salonu roku 1869, stal se jejím rádcem a nakonec i švagrem. Když se provdala za Eugéne Maneta, začala vytvářet obrazové cykly podle vlastních představ. V jejich novém domě v Bourgavilu se pravidelně pořádaly společenské večírky pro umělce a spisovatele, mezi nimiž nechyběli Degas, Caillebotte, Monet, Pissarro, Whistler, Puvis de Chavannes, Renoir a Mallarmé.

Není pochyb, že bohaté rodinné zázemí dávalo Berhe Morisotové větší šanci se prosadit než ženám méně privilegovaným. K tomu, aby se roku 1874 odvážně připojila k impresionistům, však nepotřebovala ani nápovědu ani protekci – a navzdory tomu, že někteří její kolegové se na ženy jako na umělkyně dívali svrchu, se dokázala stát (a zůstat) – skutečně profesionální malířkou.

Umělkyně se narodila v roce 1841 v Bourges jako dcera státního úředníka. To, že Berthe bude studovat umění, rozhoduje de facto její matka v roce 1858. V letech 1860 až 1862 studuje malířství u velkého umělce Corota a v roce 1864 poprvé vystavuje na Pařížském salonu.

V roce 1868 cestuje po Španělsku.

V roce 1874 uzavírá sňatek s Eugénem Manetem, bratrem Edouarda Maneta a v letech 1874 až 1886 vystavuje na všech výstavách impresionistů.

V roce 1878 přichází na svět dcera Julie. V následujících letech si spolu s manželem staví dům v Paříži, který se stává místem, kde se scházejí nejvýznamnější umělci té doby.

V roce 1892 umírá její manžel Eugéne. O tři roky později, v roce 1895, Berthe Morisotová umírá na chřipku v Paříži.

http://rodon.cz/zivotopisy-umelcu

Seminarium Kondakovianum

Seminarium Kondakovianum (Семинарий имени Н. П. Кондакова) bylo založeno dva měsíce po smrti byzantologa Nikodima Pavloviče Kondakova (1844–1925), v Praze v dubnu 1925. Od roku 1925 existovalo jako soukromý kroužek, roku 1931 bylo oficiálně zaregistrováno pod názvem Archeologický institut N. P. Kondakova (Археологический институт имени Н. П. Кондакова). Na rozsáhlých přednáškových, badatelských a vydavatelských aktivitách se podílelo mnoho osobností ruské meziválečné vědy v Československu, mj. N. M. Běljajev, L. P. Kondrackaja, V. N. Losskij, T. N. Rodzianko, D. A. Rasovskij, N. V. Toll, N. P. Toll, kněžna N. G. Jašvilová, vedení se ujali G. V. Vernadskij a A. P. Kalitinskij. V roce 1952 byl Seminář včleněn do České Akademie věd a roku 1955 byla jeho činnost z politických důvodů ukončena.

Světové uznání Institutu přineslo především vydávání ročenky Seminarium Kondakovianum. Recueil d’études. Archéologie. Histoire de l’art. Études byzantines (1927–1940), jež se stala ve vědeckých kruzích zřejmě nejcitovanějším ruským emigrantským periodikem vůbec a dodnes patří k povinné četbě řady vědeckých oborů.

Rodon.cz tyto publikace vůbec poprvé přináší do našeho prostředí v podobě pdf.

Literatura k dějinám Seminaria Kondakoviana:

Rhinelander L. H. „Exiled Russian Scholars in Prague The Kondakov Seminar and Institut“, in: CSP 1974, XVI/3;

Skálová Z. „Das Prager Seminarium Kondakovianum, später das Archäologische Kondakov-Institut und sein Archiv (1925–1952)“, in: A Thousand-Year Heritage of Christian Art in Russia, Gent 1990, s. 21–43;

Roháček J. „Nikodim Pavlovič Kondakov a jeho pražské dědictví“, in: Dějiny a současnost 17/2, Praha 1995, s. 34–38;

Беляев С. А. „Из истории становления Семинария имени академика Н. П. Кондакова“, in: Русская эмиграция в Европе. 20-е–30-е годы XX века. Мoskva 1996, s. 3–34;

Басаргина Е. Ю. „Археологический институт им. Н. П. Кондакова (Seminarium Kondakovianum). По материалам архивов Праги“, in: Мир русской византинистики: материалы архивов Санкт-Петербурга, pед. И. П. Медведева, Sankt-Peterburg 2004, s. 766–811;

Мир Кондакова. Публикации. Статьи. Каталог выставки, Сост. И. Л. Кызласова, Мoskvа 2004.

Řoutil M., „Objevování ruské ikony ve 19. a 20. století (Sběratelé, mecenáši, restaurátoři a kunsthistorici ve službách umění)“, in: Ikona v ruském myšlení 20. století.Sborník statí a studií, J. B. Lášek, M. Luptáková a M. Řoutil (eds.), Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011, s. 410-414.

Publikace ke stažení naleznete na stránce rodon.cz

Prezident, státnost, národní identita a integrita

Dějinami našeho národa vždy pronikalo úsilí o ustavení, udržení a rozvoj státu. Stát se vytvářel nejen jako pouhé lidské společenství, ale byl něčím víc – byl cíleným lidským dílem. Vždy potřeboval, potřebuje a bude potřebovat záštitu v idejích a vizích, které jeho příslušníky integrují a motivují.

Spolu s měnícími se vnějšími a vnitřními podmínkami nabývaly ideje a vize české státnosti v minulosti různých podob. Jiné byly za časů přemyslovských knížat, jiné jí vtiskli Otec vlasti Karel IV., „král dvojího lidu“ Jiří Poděbradský a Otec národa František Palacký. Historicky poslední nosný státní program formuloval President osvoboditel, Tomáš Garrigue Masaryk. Byl to program prodchnutý ideály humanity (které hlásali již Hus, Komenský a obrozenci), ideály národní a sociální rovnosti, individuální republikánské odpovědnosti a demokratické solidarity a spravedlnosti.

Nikdo si tehdy nepředstavoval, že se po staletí budovaná idea české státnosti v průběhu dalších let neudrží a že se, přes opakované pokusy ji obnovit, dokonce zhroutí. „Republika nemá státní ideu,“ konstatuje dnes historik Jiří Jaroš-Nickelli, „stát bez státní ideje nevzkvétá, ale hyne a zaniká.“

Bez idejí a vizí nelze pozitivně ovlivnit ani vědomí příslušnosti k vlastnímu národu. Identita se státem se vytváří jednak z historického povědomí, jednak z projektování budoucnosti. Je věděním o vlastní dějinné cestě, je reflexí národního vědomí v čase, spojuje tradice s pokrokem. V této identitě občané zkoumají prameny své orientace, reflektují spolubytí s jinými národy, hledají smysl své účasti v celku světa. Jsou hrdí na společné úspěchy, tíží je současné i minulé neúspěchy, spojuje je víra v budoucnost.

Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, rozhodující pro jeho formování je však vždy faktor společné vůle. Tato vůle je u nás v současné době mimořádně oslabena. Chybí odhodlání a statečnost občanů národní příslušnost prožívat a hájit. Zmenšuje se možnost spolurozhodovat, svět „demokratury“ a mediokratury společnost manipuluje a nabízí jí falešné vzory sebepojetí a sebeprojekce. Ohrožuje ji masová orientace na konzum, výstřednosti všeho druhu, úpadek kultury, odvrat od vyšších nároků ducha, primitivismus a brutalita. Jasně se ukazuje, jak neznalá, lehkomyslná a jednostranná privatizační honba za materiálními statky přinesla obrovskou korupci, morální a sociální úpadek a rozvrat rodinných a mezilidských vztahů. Nechováme se jako uvědomělý a integrovaný národ, ale jako dav chamtivých konzumentů a pokřivených prospěchářů – prospěchářů bez svědomí a bez budoucnosti.

Tradice národního obrození a masarykovské první republiky byly počínaje druhou republikou – s krátkými přetržkami v letech 1945 – 1948, v roce 1968 a těsně po roce 1989 – programově a systematicky potlačovány, přesto v nás však stále žijí. V rámci Evropy – spolu s (post)katolickými jihozápadními a s postkomunistickými východními zeměmi – sice dnes vykazujeme nejvíc negativních sociálních jevů, nejvíc se však u nás volá i po morálce a proti korupci.

V tomto volání je naše jediná či jedna z mála zbývajících nadějí pro posílení naší celospolečenské integrity, formulované Masarykem jako víceméně stabilní, především však vyvážené identity se sebou samými, s nejbližším lidským okolím, s městem či vesnicí, krajem, zemí, světadílem a celým světem, neboť tyto faktory se navzájem nevylučují, ale doplňují.

Dlouhodobé poddanství, ztráta státní a národní svobody, mělo a dodnes má nepříznivý vliv na naši mentalitu. I proto jsme dnes v podobné situaci, v jaké jsme byli za habsburské, nacistické a komunistické totality. Máme sice nyní svobodu slova, ale její vliv je minimální – a my si to necháváme líbit, trpíme to.

Pamětníci si začínají klást donedávna absurdní otázku, v čem a zda vůbec byl komunistický režim horší, než je ten dnešní. Komunisté nyní posilují svůj vliv a nechybějí názory, že vlastně oni jediní mohou něco změnit. Snahy o změny by však měly být směrovány nově, s historickými zkušenostmi, a měly by využívat nejen okamžitých politických situací a prostředků, ale též dlouhodobě působících prostředků sociopedagogických a socioterapeutických, posilujících všeobecnou vzdělanost a kulturu myšlení.

Mluvčí Charty 2012 znovu vyzývají všechny kriticky a realisticky uvažující spoluobčany, aby se zamysleli nad osudem své země a v tomto smyslu se angažovali. Aby se především zamysleli každý sám nad sebou, zda mají čisté svědomí v tom, co pozitivního a účinného pro ni dosud udělali.

„Bože, vrať světu pravdu!“, volal Karel Čapek v roce 1938, v roce našeho ohrožení ideově sjednoceným, a proto silným a aktivním Německem: „Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy korumpovány nástroji lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno lží. Za každou lží je úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa.“

První příležitost alespoň částečné nápravy se nabízí nyní při volbě nového prezidenta.

Mluvčí Charty 2012 vyzývají své spoluobčany, aby se pečlivě zamysleli nad morální vyspělostí jednotlivých kandidátů, nad kulturou jejich myšlení a chování, dlouhodobými cíli, osobní či věcnou motivací, (nejen proklamovanou) nadstranickostí, schopností společnost integrovat a nad jejich skutečným zájmem o ekonomické, životní a sociální, především však mravní prostředí, neboť to má pro vývoj celkové prosperity národa rozhodující význam.

V Brně 1. 1. 2013 Stanislava Kučerová Jana Podroužková Bohumil Sláma (dokument Charty 2012 č. 5)

Zdroj: slama.blog.idnes.cz

Další články naleznete na stránce rodon.cz