středa 25. prosince 2013
úterý 24. prosince 2013
pátek 20. prosince 2013
středa 4. prosince 2013
pondělí 2. prosince 2013
Vatikán a Oxford nabízejí na internetu mnoho vzácných textů
Knihovny ve Vatikánu a Oxfordu dnes začaly na internetu zveřejňovat první tištěné bible, staré rukopisy v hebrejštině a řečtině a další vzácné texty. Postupně by tak mělo být možné shlédnout na webu kolem 1,5 milionu stránek. Podle Vatikánu jde o "skutečný poklad pro výzkumníky". První zveřejněné tisky pocházejí podle webu z Německa a z Itálie.
Snahou čtyřletého projektu vatikánské a oxfordské knihovny je dát dohromady a zveřejnit texty, které se za uplynulá staletí rozptýlily po světě. Číst a studovat tak bude možné například bibli od vynálezce technologie mechanického knihtisku pomocí pohyblivých liter Johannese Gutenberga, která je uložena v Oxfordu.
"Projekt umožňuje partnerům počítačově zvyšovat úroveň a objem uložených souborů, aniž by se musela příliš vystavovat díla, která jsou vzhledem ke stáří a konzervaci velmi křehká a náchylná k případnému poškození," cituje z prohlášení Vatikánu agentura AFP.
Bodleyova knihovna je podle Wikipedie hlavní studijní knihovnou Oxfordské univerzity. Patří k nejstarším knihovnám v Evropě a na britských ostrovech je druhá největší po Britské knihovně. Vlastní především 11 milionů tištěných děl. Vatikánská knihovna (BAV) byla založena v roce 1451 a patří k nejstarším na světě. Obsahuje zhruba 180.000 starých rukopisů, 1,6 milionu tištěných děl a další cennosti.
Projekt má stát dva miliony liber (66,4 milionu Kč). Tuto částku dává podle webu projektu nadace Polonsky, která se zaměřuje na svobodný přístup k informacím.
úterý 26. listopadu 2013
pátek 15. listopadu 2013
čtvrtek 14. listopadu 2013
středa 6. listopadu 2013
čtvrtek 5. září 2013
úterý 23. července 2013
středa 17. července 2013
sobota 13. července 2013
úterý 9. července 2013
sobota 6. července 2013
úterý 2. července 2013
neděle 23. června 2013
sobota 22. června 2013
Pákistán – biskupové se obrátili na vládu: ne náboženské diskriminaci v učebnicích
Vzdělávání a formování myšlení mladých lidí jsou jedněmi z hlavních bodů, na které je třeba se soustředit, aby se Pákistán změnil, snížila se náboženská nesnášenlivost a podpořilo harmonické soužití a mír ve společnosti. Na základě tohoto předpokladu komise „Spravedlnost a mír“ pákistánské biskupské konference upozornila nového premiéra Naváze Šarífa – pověřeného složením nové vlády – na problém náboženské diskriminace v učebnicích a při výuce ve škole. Podle zprávy zaslané agentuře Fides komise také poznamenala, že nemuslimští studenti jsou na státních školách prakticky nuceni absolvovat islámská studia, což porušuje jejich nezcizitelná práva.
Podle studie, kterou zveřejnila komise „Spravedlnost a mír“ a zaslala ji rovněž agentuře Fides, 55 kapitol v 22 učebnicích používaných v Sindhu a Paňdžábu obsahuje nepravdivá, urážlivá a diskriminační tvrzení o náboženských menšinách.
Ve zprávě, kterou agentuře Fides poskytl Peter Jacob, výkonný ředitel komise, se uvádí, že zde existuje dilema mezi „vzděláváním a šířením nenávisti“ vzhledem k tomu, že texty uvádějí zkreslená historická fakta, vytvářejí u chlapců a dívek předsudky a podněcují nesnášenlivost vůči náboženským menšinám. Podle Jacoba je „tento přístup zjevně diskriminační vůči nemuslimským občanům Pákistánu a odporuje článkům 18, 20, 22 a 25 ústavy“. Komise uvedla, že se diskriminační tvrzení během let navyšují: v roce 2009 bylo v učebnicích 45 takovýchto případů, zatímco v roce 2013 se jejich počet zvýšil na 122.
Upozorňujeme na to politické strany a státní instituce, řekl Jacob, neboť tento problém se týká oblasti lidských práv, svobody náboženského vyznání a vzdělávacího systému. Komise navrhuje, aby nová vláda přezkoumala vzdělávací politiku, a vyzývá k přijetí opatření na odstranění „předmětů, které jsou vůči menšinám diskriminační“. K tomu by měla být ustavena nezávislá komise vědců a historiků. Nemuslimským studentům by mělo být umožněno navštěvovat namísto islámských studií hodiny svého náboženství nebo alternativní předměty.
Zdroj: http://rodon.cz
čtvrtek 20. června 2013
středa 12. června 2013
Útoky tzv. opozičních tlup proti křesťanům v Sýrii pokračují
Podle svědectví, která agentura Fides získala od uprchlíků z oblasti syrského Homsu, pokračuje v tomto regionu bezdůvodné násilí vůči křesťanům. Ozbrojenci islamistické skupiny Jabhat al-Nusra pronikli 26. května do vesnice Douar, obývané asi stovkou řecko-pravoslavných rodin. V jednom z domů zabili otce s dcerou a jejich těla zapálili.
Všichni obyvatelé vesnice začali v panice utíkat – povstalci, kteří obsadili místní kostel, vesničany na útěku ostřelovali. Zabili přitom dva mladé lidi ve věku 11 a 18 let, více než deset osob zranili, z toho dva těžce. Islamističtí ozbrojenci pak podpálili celou ves a zajali jejího starostu – křesťana Josepha Jamila Adru, společně s dalším mužem. Šokovaných uprchlíků se ujala farnost arménské pravoslavné církve na periferii Homsu, která společně se státními úřady řeší jejich rozmístění do škol či rodin. Podobný osud postihl vesnici Oum Sharshoun poblíž města Talbisseh v homské provincii. Opoziční jednotky zahájily střelbu proti 250 křesťanským rodinám a vesnici vypálily. Místní komunity se s ohromením dotazují, jaký je důvod násilných výbojů na křesťanech, píše agentura Fides.
Podle informací katolické agentury jsou obdobnému nemotivovanému násilí vystaveny rovněž vesnice v oblasti města Hamá.
Zdroj: rodon.cz
pondělí 10. června 2013
neděle 9. června 2013
pátek 7. června 2013
úterý 4. června 2013
sobota 1. června 2013
středa 29. května 2013
Jan Damašský (Ióannés Damaskénos, kolem 650–750)
Život a dílo tohoto svatého mnicha spadá do období první vlny ikonoklasmu. Celý svůj život strávil na Blízkém východě, nejdříve v Damašku, hlavním městě umájjovského chalífátu, kde se narodil do vysoko postavené syrské křesťanské rodiny, poté v Palestině. Jeho předkové měli na starost výběr daní. Jako členové vyšší vrstvy byli pravděpodobně helenizovaní, a v tomto duchu Jan také obdržel své vzdělání. Životopisec uvádí, že jeho otec vykoupil z rukou Arabů zajatého mnicha Jana z Kalábrie a svěřil mu výchovu svého syna. Na umájjovském dvoře vstoupil do kontaktu s islámem, proti němuž se později ve svém díle vymezoval. Pro údajnou zradu mu byla uťata ruka, tu prý položil před ikonu Panny Marie a přes noc mu zázračně srostla. Druhého dne opustil Damašek, vzdal se funkce vezíra a odešel uctít svatá místa v Palestině. Stal se mnichem v klášteře sv. Sávy (Mar Sabas) v údolí Kedrónu poblíž Jericha a o něco později přijal kněžské svěcení. Na sněmu v Hierei roku 754 byl odsouzen (pod jménem Mansúr) spolu s patriarchou Germanem I. a Jiřím z Kypru.
Literární tvorba Jana Damašského vysvětluje a obhajuje ortodoxii (zejména závěry IV. všeobecného sněmu v Chalkedónu z roku 451), Jan je autorem homilií a liturgické poezie. Za nejznámější dílo je pokládán spis O pravé víře, náležející do většího celku s názvem Pramen poznání. Známé jsou i jeho homilie na mariánské svátky a kánony k významným slavnostem liturgického roku (např. na velikonoční vigilii). Do dějin ikonoklasmu se nesmazetelně vepsaly jeho tři Obranné řeči proti těm, kdo odmítají svaté obrazy.
středa 8. května 2013
sobota 4. května 2013
čtvrtek 2. května 2013
pondělí 29. dubna 2013
pátek 26. dubna 2013
čtvrtek 25. dubna 2013
Kotva a pramen
Výstava Diecézního muzea v kryptě katedrály na brněnském Petrově se zaměří na cyrilometodějské tradice a kostely sv. Klimenta na Moravě.
Výstava připomene úctu k slovanským věrozvěstům prostřednictvím míst a staveb, spojovaných už od pradávna s působením obou světců. Výstava představí kostely zasvěcené sv. Klimentovi (Klementovi), jehož ostatky kdysi věrozvěsti nalezli a z Krymu slavně přenesli do Říma. Kotva a pramen jsou atributy sv. Klimenta a zastupují Klimentovo zázračné získání vody a jeho mučednickou smrt.
Předpokládá se, že cesta obou světců s ostatky sv. Klimenta vedla přes území dnešní Moravy. Důraz bude na výstavě také proto položen na památky moravské, nacházející se zejména na území brněnské diecéze, na originální historické exponáty, obrazovou dokumentaci, tradice i legendy. Rozložení kostelů a míst, spojených s cyrilometodějskou tradicí bude dokumentováno názornými mapkami, které poslouží návštěvníkům výstavy ale také všem dalším zájemcům pro plánování konkrétních výletů.
Výstava je plánována na období od 6. června do 1. září 2013 a uskuteční se v historicky mimořádně cenném prostoru krypty katedrály svatých Petra a Pavla na Petrově.
Dalšími aktivitami Diecézního muzea v Brně budou tématické přednášky pro širokou veřejnost během roku 2013:
Křesťanství – tradice i současnost
Cyril a Metoděj, počátky křesťanské kultury na Moravě
středa 24. dubna 2013
úterý 23. dubna 2013
pondělí 22. dubna 2013
úterý 16. dubna 2013
neděle 14. dubna 2013
sobota 13. dubna 2013
pátek 12. dubna 2013
Trubčevsk a Moskva v románu Daniila Andrejeva Poutníci noci (Bratři Gorbovovi – Saša a Oleg)
Trubčevsk, brjanské lesy, Děsna a Něrussa, jsou v mnoha ohledech spojeny s raným, předválečným obdobím tvorby Daniila Andrejeva, zejména s jeho lyrickými cykly a románem Poutníci noci. Jejich nepřímý vliv bychom patrně mohli nalézt i v nedokončené poémě Píseň o Monsalvatu, kde vystupují v obrysech romantických kulis, divokých srázů, čarovných proláklin a neproniknutelných pohádkových hvozdů, kudy putuje hrdý král, královna a její družina při hledání Grálu. Čistě realistická líčení přírody v Andrejevově rané lyrice na každý pád uchovávají ohlasy romantické obraznosti a stejně tak i poéma Němereča je vlastně pokusem vyjít z neproniknutelných bažin života, z temnot ke světlu, ze snu ke skutečnosti, ze smrti k bytí.
Ano, nepřímý vliv je tedy možné připustit – se samotným románem je však Trubčevsk svázán bezprostředně, je vpleten do základního dějového uzlu. Archeolog Saša Gorbov, rusovlasý, větrem ošlehaný a osmahlý, s upřímnou tváří a podmanivým důvěřivým pohledem šedých očí, jeden ze tří bratrů Gorbovových, hlavních hrdinů románu, se ve druhé hlavě románu v noci vrací do Moskvy z Trubčevsku. Tam strávil několik měsíců na expedici, vzdálený, odcizený moskevskému životu, domu v Čisté ulici, svým příbuzným, všemu, co v zemi probíhá. Opojen přírodou, cele ponořen do jejího světlého a harmonického světa, světa brjanských lesů, jakoby doslova zapomněl, že „venku“ zuří sedmatřicátý rok, strašlivá doba inscenovaných procesů, zatýkání, mučení a poprav. A hle – katastrofa, vlakové neštěstí je v románu popsáno nelítostně, se všemi naturalistickými podrobnostmi a současně zobecněno do metafory, do symbolického prologu k budoucím událostem.
Saša vidí zmrzačená, znetvořená těla, krev, pohledy naplněné šílenstvím, tváře s výrazem nelidského strádání, slyší zoufalé výkřiky, sténání, blouznivé prosby. Pokouší se pomoci těm, kterým ještě pomoci může, rozhrabává trosky, hasí oheň, vytahuje oběti z vraku, zachraňuje ty, kteří zůstali naživu. A nedávný ráj, pocit odcizení, blaženého vypadnutí z času a rozplynutí se v přírodě se proměňuje v peklo, v noční můru, děsivý přízrak. Celá scéna pozvolna připravuje čtenáře na to, že tatáž katastrofa, totéž neštěstí čeká i celou rodinu Gorbovových, obyvatele domu na Čisté ulici, jejich přátele a známé.
Postava Saši je autobiografickým obrazem, je výrazem skrytých hlubin autorovy duše, personifikací panteistických vnuknutí, zápalů a inspirací. Saša svou inspiraci a nadšení přírodou čerpá ze všeho toho, z čeho se rodila raná lyrika Daniila Andrejeva – z toulek po brjanských lesích, po doubravách a březových hájích s jejich plachým klidem, narušovaným vzdáleným voláním kukačky, klepáním datla, zurčením potoka pod mechem porostlými kameny, šumem větru v rozkývaných korunách borovic, šelestem vřesu a rojovníku. A nejen lyrika, ale i románová próza: v popisech přírody je patrná příbuznost, tato líčení jsou stejně tak obrazná jako lyrická.
Takto v románu vzpomíná samotný Saša Gorbov na své toulky: „V jeho paměti zazářily obrazy, byly to však pouze obrazy tichých lesních cest, jež se podobaly světle zeleným jeskyním, bezhlesých louček, na něž si nikdo, kromě čápů, nepamatoval. Rozevřela se široká údolní niva velké řeky, ovívaná duchem jakési zvláštní volnosti, vábivé a tajemné, kde vory beze spěchu plují podél křídových srázů ověnčených větrnými mlýny, bílými kostely a starými hřbitovy. A za nimi – zvlněná pole, kde se nad zlatým žitem třepetá vítr, a starobylé kurhany porostlé šedavou lebedou a pelyňkem jako bohatýrské náhrobní kameny schraňují odkaz dávné svobody. Z nich je za údolní nivou vidět nedozírné lesy, tmavě modré jako dálavy oceánu, a v těchto lesích proudí maličké, neznámé, křišťálově čisté řeky a dřímají tu jezera, na něž už od dávných časů přilétají labutě a kde on nacházel medvědí stopy; zkrátka, oddal se lyrice.“
Autor zavčas zastavuje, krotí se, nedovoluje sám sobě oddat se živelnému proudu obrazů, vždyť lyrickým talentem – darem slovního vyjádření prožitého vytržení – tím je obdařen druhý hrdina románu, bratr Saši Oleg, svým zevnějškem bratru podoben, se stejnýma šedýma očima a rovněž rusovlasý, nicméně charakterově zcela odlišný, složitější, vnitřně rozporný, ba dokonce podlomený. Jemu je svěřena lyra. Jestliže Saša je svobodný poutník, tulák, ztělesňující autorovu vášeň k putování, k pokoření prostoru – vášeň, jež stejně není plně ukojena –, potom Oleg představuje druhou hypostazi jeho duše: je rovněž dobyvatelem, avšak prostoru vnitřního.
Oleg Gorbov je básník, který zakusil tajemné hlubiny tvůrčích sil, kde dobro a zlo jsou čas od času nerozdělitelné, propletené v jediném klubku, a umělecké nalézání se proměňuje v mravní ztroskotávání a pády. Mimo to se připravuje ke splnění důležitého duchovního poslání – k tvorbě liturgických textů a tomu předcházející askezi, postům a boji s tělesností. Oleg miluje návštěvy Chrámu, s hlubokou úctou a v duševním pohnutí hledí na tváře ikon, hořící lampy a svíce, naslouchá chóru na klirosu. Okouzluje ho a uchvacuje krása pravoslavné bohoslužby, v níž spatřuje mimořádně vysoký projev ruské kultury, její neopakovatelné svébytnosti. Přitom je však přesvědčen, že liturgická tvorba nesmí ustrnout, zkostnatět, a naopak musí pokračovat. Je přesvědčen, že spolu s církevně slovanskými jsou potřebné i modlitby, hymny, stichiry, akafisty v ruském jazyce, naplněné touž opravdovou, spalující inspirací. Vždyť bývaly doby, kdy se nově vytvořené hymny svobodně realizovaly v kostelech, byly posuzovány, kritizovány, některé byly zavrženy a jiné se staly součástí bohoslužeb, a tak je to přirozené, v tom spočívá život. Ano, církev podle Olega prahne po nových Zlatoústech, géniích slova, a jestli ne po takových jakými byli král David či Roman Sladkopěvec, pak po těch, kteří jsou jim duchem blízcí… ale nejspíš po takových, právě takových! A Oleg touží odpovědět podle svých sil na toto očekávání, na toto prahnutí. V tom spočívá jeho liturgická idea – hlavní idea celého jeho života.
Daniilu Andrejevovi byla tato idea mimořádně blízká – ne náhodou ve svých vězeňských dopisech ženě, ve snaze ukolébat cenzorovu ostražitost, hovoří o jakémsi Olegovi, jemuž připisuje své drahé myšlenky. To Oleg je hrdinou románu. Saša jakoby pro Daniila Leonidoviče zůstal tam, před vraty vězení, v pokojné minulosti, zatímco Oleg je zde, úplně blízko, v řetězu dní vězeňské šedi života. A co je ještě důležitější, je přítomen v celé Andrejevově vězeňské tvorbě.
Sašovi význam duchovního poslání, asketického úsilí i bezedné hlubiny tvorby zůstávají utajeny. Je laskavý, upřímný, důvěřivý a dobromyslný, k životu přistupuje přímo. Snad proto nezakouší ony spalující svody, faustovskou touhu po životě ve všech jeho projevech. Nezakouší přání vše poznat a okusit, nezakouší ani trýznivé rozdvojení mezi pozemským a nebeským, jež Olega koneckonců dohání k pokusu o sebevraždu a poté i ke zničení všeho napsaného a díky tomu i k nalezení nového práva na život.
Můžeme to vyjádřit i takto: Saša je člověk denní, trubčevský, Oleg noční, moskevský.
Co v Daniilu Andrejevovi převládá? Vždyť oba obrazy jsou autobiografické. Ano, je to tak, a budeme-li předbíhat, doplňme, že stejně tak autobiografickým obrazem je i postava třetího bratra Adriana Gorbova. Pokud je srovnáme, poměříme míru jejich ponoru v hlubinách autorovy duše, je možné konstatovat, že Saša se svým svobodným putováním, dobrotou, upřímností a plachostí představuje první rozměr této hlubiny, Oleg se svými vzplanutími, pochybnostmi i neklidemdruhý a Adrian třetí. Adrian je tedy rovněž moskevský, jeho Moskva je však samostatná…
Tím jsme se přiblížili k tomu snad nejhlavnějšímu – k Moskvě a její románové reflexi. Jestliže Trubčevsk je v románu přítomen retrospektivně, zobrazený skrze vzpomínky Saši Gorbova, pak v Moskvě a jejích předměstích se odvíjí základní děj. Sem se stahují všechny nitky syžetu, zde se naplňují osudy hrdinů, dochází k rozuzlení jejich čas od času spletitých a složitých vzájemných vztahů. Moskva však neslouží jako pouhé pozadí, žije jako samostatná postava, umělecký obraz, dýchá, chvěje se, mění kontury i odstíny, tu se ztrácí – ztichlá, nehybná a přikrčená, tu se zase objevuje v celém svém oslepujícím jasu. Moskva! Vrubelovská – podivuhodná, okouzlující a záhadná, současně i polenovská – rodná, přívětivá, prostoupená teplem. V tomto obraze se slévá vše: dojmy z dětských procházek s chůvou po Kremlu, vzpomínky na mladistvé bloudění uličkami Prečistěnky, na sny v parčících u chrámu Krista Spasitele, na bohoslužby. To všechno vytrysklo na stránky románu a vtělilo se do obrazu Moskvy.
Moskvy jitřní, polední, předsoumračné a zvláště pak noční. Odtud vlastně i název románu – „Poutníci noci“. Události v něm popsané se odehrávají v průběhu několika nocí, kdy sluncem zalité polenovské dvorky obestírá vrubelovská modř. Ano, vrubelovská Moskva, fialovějící ve fosforovém svitu měsíce, románu vévodí a za obrysy křídel svrženého démona lze tušit zlověstný přízrak. Ne náhodou popis Vrubelova obrazu získává v románu tentýž symbolický význam, jako i výklad, rozluštění, dešifrování vnitřního smyslu Šostakovičovy Páté symfonie: „Reprodukce byla skvělá, anglická – soudě podle podpisu, zhotovená podle všeho v devadesátých letech, kdy geniální dílo ještě zářilo všemi svými barvami, celou svou strašlivou, nelidskou krásou. Jakoby na vzdálených horských vrcholech ještě nepohasly fialové odlesky prvopočátečního dne; jeho paprsky rychle skomíraly na obřích polámaných křídlech svrženého – ale nebyla to křídla, nýbrž celá souhvězdí a mléčné dráhy, jež Vzdorný strhl za sebou v hodině svého pádu. Nejpronikavější rys celého díla však spočíval ve vyjádření pohledu, jenž se odspodu, z popelavě sinalé tváře upíral vzhůru: nebylo možné pochopit, jak se malíři podařilo onen výraz nejen zachytit, ale třeba si ho jen představit. V jakémkoli jazyce nevyjádřitelný žal, bolest absolutní osamělosti, nenávist, ukřivděnost, výčitka a utajená vroucí láska k Tomu, který ho svrhl – a zapřisáhlé „ne!“, nikdy a nikde neumlkající, jež Přemožiteli bere smysl vítězství.“
Autor dále uvádí repliku jednoho z hrdinů románu, Leonida Fjodoroviče Glinského.
„Vidíte?“ pronesl po dlouhém mlčení Leonid Fjodorovič. „Je to ikona, ale Luciferova ikona.“
Noc je tedy v románu nocí luciferskou, démonickou, nocí odpadnutí od světla, nocí sovětské despocie, ztracené duchovnosti, v níž poutníci – ti, kteří se nehodlají smířit s královstvím tmy – v sobě doposud schraňují jiskry dobra a světla. Zjevným ztělesněním noci se stává nad město vyčnívající temný kolos Lubjanky, kde ve všech patrech svítí okna, za nimiž mučí a vyslýchají. Sem po zatčení přivážejí i Leonida Fjodoroviče a rovněž mnohé další, jimž je přisouzen osud nesčíslných, ztracených vězňů, obětí mučíren, věznic a táborů.
Přeloženo z: Л. Бежин, „Трубчевск и Москва в романе Даниила Андреева «Странники ночи»“ (братья Горбовы – Саша и Олег), in: Даниил Анреев: pro et contra. Личность и творчество Д. Л. Андреева в оценке публицистов и исследователей, Sankt-Peterburg 2010, s. 239–243.
pondělí 8. dubna 2013
neděle 7. dubna 2013
neděle 31. března 2013
Adriaen Isenbrandt - Bolestný Kristus s Pannou Marií
Tempera a olej na plátně (přeneseno ze dřevěné desky)
Obraz nizozemského malíře Adriaena Isenbrandta činného v letech 1510–1551.
sobota 30. března 2013
Cestami vyhnaných otců
*Řeči duchovní o svatých sedmipočetnících*
Český dokumentární film zachycují putování ve stopách vyhnaných učedníků sv. Cyrila a Metoděje
Český dokumentární film zachycují putování ve stopách vyhnaných učedníků sv. Cyrila a Metoděje
pátek 29. března 2013
Nová kniha: Libanonské rozhovory
Podle Moniky Langrock, autorky knihy Libanonské rozhovory (edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu, sv. 19, nakl. Pavel Mervart) je třeba současný Libanon sledovat jako určitý barometr politického vývoje na Středním východě a také jako zemi, ve které žije dostatečné množství arabských křesťanů na to, aby ovlivňovalo politické dění.
Její novou knihu uvádí stručný přehled politických dějin Libanonu a historie pěti libanonských církví. Následující rozhovory se čtrnácti libanonskými křesťany přinášejí zamýšlení nad společensko-politickým a církevním vývojem země za posledních dvacet let, tedy od skončení libanonské občanské války. Hovoří se v nich o konfesionálním politickém systému, politické kultuře, stavu společnosti, o ekumenických a muslimsko-křesťanských vztazích, o budoucnosti libanonské a blízkovýchodní církve, o poválečném období křesťanské deprese. Ačkoli si dotazovaní nad stavem libanonské politiky, společnosti a církve stýskají, zároveň usilují o zlepšení dané situace. Jako příslušníci intelektuální elity si uvědomují, že křesťané se musejí vývoji své země přizpůsobovat, a že pohled do minulosti či situování se do role oběti nenapomáhá libanonskému ani blízkovýchodnímu křesťanství zaujmout významnější politickou a společenskou roli. Klíčem ke změně může být politický realismus, aktivní účast na politickém a společenském životě a orientace na muslimsko-křesťanskou a mezicírkevní spolupráci.
Na rozdíl od optimismu, obsaženého v článku Mýtus mizejících libanonských křesťanů, dnešní libanonští křesťané vidí situaci pestřeji, srov. ukázky z knihy.
Ukázka z knihy:
Z rozhovoru s Fady Nounem:
Poválečné období je považováno za období politické deprese libanonských křesťanů. Jak tuto dobu hodnotíte? Jaká byly důvody ztráty odvahy, zklamání křesťanů?
Jsem sice novinář, ale především jsem praktikující věřící a chtěl bych mluvit z pohledu své víry. Snažíte se porozumět tomu, proč došlo k poválečné depresi křesťanů, a ráda byste ode mě slyšela politickou analýzu. Běžný novinář by vám tedy odpověděl, že důvodem deprese křesťanů bylo to, že Táifská dohoda umožnila syrskou nadvládu v Libanonu a že maronité byli odsunuti od moci. A to i přesto, že prezidentem republiky zůstal i nadále maronita a že polovinu ministrů tvořili křesťané. Toto je politická odpověď. Ale moje odpověď půjde dále. Na otázku, proč došlo ke křesťanské depresi, odpovím otázkou, proč došlo k válce? A zde bych chtěl nejprve rozlišit mezi církví a komunitou, neboť každá z našich církví je zároveň církví a komunitou. Sociologicky se však jedná o dva protichůdné pojmy. Církev je ze své podstaty otevřená, komunita je ze své podstaty uzavřená, usilující o vlastní zájmy. V tom spočívá základní problém libanonských křesťanů. Druhým bodem mé odpovědi je aspekt morální. Když v roce 1975 vypukla občanská válka, jak se chovaly křesťanské komunity a politické strany zastupující křesťany? Přinejmenším můžeme říci, že se nechovaly tak, jak by se církve a křesťané chovat měli. Když válka vypukla, nacházeli jsme se v období dekadence.
Z rozhovoru s Sourajou Elie Bechelanyovou:
(...)
Mluvila jste o strachu. Po občanské válce se začal používat termín ztráta odvahy či oslabení křesťanů pro vyjádření politické situace křesťanů.
To, že se někteří křesťané cítí v politickém, ekonomickém a sociálním ohledu v depresi, že cítí ztrátu odvahy, chápu. Ale spojovat ztrátu odvahy s pojmem křesťan či říkat, že jsem na kolena sražený, oslabený křesťan, to odmítám. Křesťan, který náleží Kristu, je pro druhé zdrojem naděje. Zoufalý křesťan je prostě protimluv! Buď jsem zoufalý, nebo jsem křesťan. Já jsem se rozhodla být křesťankou. A depresi tedy říkám ne. Říkám to nejen jménem občanských hodnot, ale také a především jménem své křesťanské víry, která odmítá podlehnout zoufalství a svalovat vinu na druhé.Jsem křesťanka a chci být občankou plně se podílející na budování vlastní země. Ostatně všichni se musíme podílet na záchraně Středního východu z krize a fanatismu. Obec má být veřejným místem, ve kterém má každý člověk právo na důstojný život. A zajistit jej je úkolem politiků. Uzavření se do sebe, živení strachu a fanatismu, tomu je třeba čelit ve všech směrech a všech komunitách. Svoji odvahu čerpám ze své víry a moje jednání jako občanky je jednání smělé, otevřené všem a ve prospěch všech. Pokud tomu věřím a dávám to najevo pouze já, nevadí, milost Boží mi postačuje. Jsem připravena nést obraz Krista muslimům.
Právě se dohaduji se svými přáteli, kteří platí neskutečné množství peněz, aby mohli obdržet pas cizí země. Dělají to prý proto, že jsou křesťané a mají strach zde s muslimy zůstat. Říkám jim, že mají právo mít strach z budoucnosti v Libanonu, ale ať neříkají, že chtějí emigrovat proto, že jsou křesťany či ve jménu křesťanské víry. V Libanonu živíme strach lidí. Určitým způsobem bylo i mým přátelům dáno na srozuměnou, že jsou v nebezpečí, že je jednoho dne vyženou či zabijí. A mohla by to být pravda, pokud se jedná o některá islamistická hnutí. Nesmíme být naivní. Ale není to celý islám. A koneckonců možná tu jsme i proto, abychom se stali mučedníky, pokud tomu tak Bůh bude chtít.
Pro mě křesťanská deprese neexistuje. Jsou tu dvě věci: deprese a křesťan. V jedné osobě může být obojí zároveň, neboť v každé lidské bytosti jsou paradoxy. Ale Pán můj strach prostřednictvím modlitby a liturgie proměňuje a dává mi odvahu se s druhým setkat, respektovat jej, vidět v jeho tváři tvář Boží. Opakem je znehodnocení, devalorizace obrazu druhého. Christian de Chergé, trapistický mnich, který zemřel v Alžírsku a podle jehož příběhu byl nedávno natočen film „O bozích a lidech“, o tom mluví ve svém dopise.
Přijaly církve nějaké opatření, aby pomohly křesťanům čelit atmosféře deprese?
Velmi důležitá byla speciální synoda pro Libanon, svolaná Vatikánem, neboť mobilizovala všechny křesťany. Bylo třeba, aby si křesťané uvědomili, co se stalo, kdo jsme a co se po nás žádá. A synoda se velmi povedla, neboť pochopila, že v centru našeho problému je nedostatečně evangelizovaná křesťanská komunita. Libanonští křesťané žijí v ritualismu, nikoli evangeliem. Rovněž prvních šest pastýřských dopisů katolických patriarchů Východu si velmi dobře uvědomuje stávající situaci křesťanů. Poválečnou situaci velmi dobře pochopil i Jean Corbon, mnoho vyučoval, kázal, pracoval na ekumenickém katechismu.
Ale závěry synody nebyly bohužel v praxi aplikovány. Ve spisech ze synody a v dopisech patriarchů je obsaženo vše potřebné ke změně, stačí se sejít a zauvažovat, jak psané uvést do praxe. Namísto toho, abychom prohloubili dokumenty, které již máme, jsme uspořádali novou biskupskou synodu pro Střední východ, který opakuje v podstatě totéž.
Další ukázky z knihy ZDE.
Monika Langrock (Šlajerová) vystudovala evangelickou teologii (ETF UK, Mgr., Th.D.) a v nakladatelství Pavel Mervart publikovala knihu Palestinská církev dnes(2009). V současné době pracuje na postdoktorandském projektu Grantové agentury Akademie věd zabývajícím se rolí libanonských církví v národní politice Libanonu.
Zdroj: parresia.cz
pátek 15. března 2013
Theofanés Řek
V době vzestupu duchovních sil národa jsou nejskvělejší díla ruské ikonomalby spjata s tvorbou velkých umělců Theofana Řeka (asi 1340 – asi 1410) a Andreje Rubljova (asi 1370 – 1430). Tvůrčí cesty Theofana Řeka a Andreje Rubljova se ukázaly být pro kulturu Rusi příznačnými a spletitě se prolínaly s osudy a životy mnoha velkých současníků: Sergije Radoněžského, Dmitrije Donského, metropolity Alexije, Jepifanije Moudrého. Při recepci děl těchto mistrů nemáme k dispozici mnoho biografických detailů, a musíme se soustředit na vlastní sféru tvorby. Oba měli výjimečný talent pro monumentální umění i ikonomalbu a nebylo pro ně těžké přecházet od ztvárnění jednoho konkrétního syžetu na desce k prostorové polyfonii komplexu interiérových maleb.
pondělí 11. března 2013
pátek 8. března 2013
pátek 1. března 2013
Vasilij Ivanovič Surikov
Vasilij Ivanovič Surikov (12. (24.) ledna 1848,
Krasnojarsk – 6. (19.) března 1916, Moskva) byl slavný ruský
malíř, mistr žánru velkých historických obrazů, s dokonalým a
precizním rukopisem. Je považován za jednoho z představitelů
typicky ruského klasického malířství.
Vasilij Surikov se narodil 12. ledna 1848 ve městě
Krasnojarsk ve staré kozácké rodině.
V roce 1854 byl otec pověřen státní službou v obci
Suchoj Buzim (nyní Suchobuzimskoje, Krasnojarský kraj) a celá
rodina i s malým Vasilijem se přestěhovala na venkov. Osmiletý
Vasilij se vrací do Krasnojarsku, aby zde studoval nejprve farní
školu u chrámu Všech svatých a od roku 1858 započal studium v
místní Újezdní (okresní) střední škole. V následujícím
roce 1859 umírá jeho otec na tuberkulózu a matka se s dětmi
stěhuje zpět do Krasnojarsku. Se smrtí otce se zhoršuje také
finanční situace rodiny. Peníze nestačí, a tak se matka rozhodla
pronajímat část svého domu.
Po dokončení Okresní školy
začal Surikov pracovat jako státní úředník. Surikov neustále
kreslil a tak se jednoho dne dostaly jeho kresby nedopatřením spolu
s úředními listinami do rukou samotného gubernátora Jenisejské
gubernie P. N. Zamjatnina. Guvernér byl nalezenými kresbami nadšen
a rozhodl se získat pro mladého umělce prostředky na další
studium. Skutečně také našel vhodného sponzora, místního
podnikatele P. I. Kuzněcova, který se rozhodl financovat mladíkovo
studium na Akademii výtvarných umění v Petrohradě.
Na
podzim roku 1869 pak Surikov složil předepsané zkoušky a stal se
posluchačem akademie.
V letech 1869 až 1875 studoval Surikov na
Petrohradské akademii pod vedením Pavla Čisťjakova. Jeho studium
bylo poměrně úspěšné a jeho talent a píle byly mnohokrát
oceněny. Během studia získal za své práce celkem čtyři
stříbrné medaile a několik peněžních cen, tedy obdoby dnešních
stipendií.
První velkou samostatnou práci z roku 1870 nazvanou
„Pohled na památník Petra I. na Senátním náměstí v
Petrohradě“ věnoval umělec svému mecenáši P. I. Kuzněcovovi
(dnes dílo můžeme nalézt v Surikovově krasnojarském muzeu
umění). Čtvrtého listopadu roku 1875 ukončil Vasilij Surikov
Akademii s titulem umělce první třídy.
Surikov tehdy také získává svou první významnou
zakázku. Byl pověřen vytvořením čtyř nástěných maleb na
téma Všeobecných sněmů pro chrám Krista Spasitele v Moskvě. S
pracemi na návrzích započal nejprve v Petrohradě a teprve v roce
1877 se přestěhoval do Moskvy.
V roce 1878, tedy přesněji 25. ledna tohoto roku, se
Surikov oženil. Jeho manželkou se stala Jelizaveta Augustovna Šare
(různé prameny uvádějí různý způsob zápisu jejího
příjmení). Její matka Marie Alexandrovna Šare byla příbuznou
(pravděpodobně neteří) děkabristy Petra Nikolajeviče
Svistunova. Surikov měl se svojí ženou dvě dcery, Olgu
(1878–1958) a Jelenu.
Ve stejném roce 1878 začal umělec
pracovat na svém velkém a slavném obraze „Jitro střelecké
popravy“. Obraz byl dokončen v roce 1881. V roce 1881 se také
připojl ke společnosti „peredvižniků“, sdružení, které
pořádalo putovní výstavy umění po celém Rusku.
V roce 1883 odkoupil známý ruský mecenáš umění a
sběratel Pavel Treťjakov od umělce jeho práci „Menšikov v
Berezově“. Vasilij Surikov tak získal potřebné prostředky na
vytouženou zahraniční cestu. Navštívil postupně Německo,
Itálii, Francii a Rakousko, kde studoval zejména staré
monumentální umění.
Již předtím, někdy v roce 1881, vytvořil první
skicy k zamýšlenému obrazu „Bojarka Morozovová“. Po návratu
ze zahraničí v roce 1884 již začal pracovat na tomto díle, které
ho velmi proslavilo.
Bojarka Morozovová byla vystavena na
XV. výstavě „peredvižniků“ v roce 1887.
Ve stejném roce 1887 se také Surikov začíná
věnovat portrétování. Jedním z jeho prvních dochovaných
portrétů je portrét jeho matky a další, představující
umělcova bratra (oba z roku 1887).
Osmého dubna 1888 umírá Surikovova manželka. Na
začátku léta 1889 se umělec spolu s oběma dcerami přestěhoval
do Krasnojarsku, kde zůstali až do podzimu 1890. Zde umělec maluje
obraz „Dobytí (zajetí) sněhového městečka“. Námětem je
stará ruská masopustní hra, jejímž cílem je zmocnit se městečka
– hradu postaveného ze sněhu.
V roce 1891 začíná
pracovat na dalším významném obraze zachycujícím událost z
ruských dějin „Dobytí Sibiře Jermakem Timofejevičem“. První
studie k tomuto obrazu vytváří umělec na řece Ob. V létě roku
1892 pobývá ve zlatých dolech I. P. Kuzněcova v Chakassku. V
následujícím roce 1893 pokračuje Surikov v práci na obraze
„Dobytí Sibiře Jermakem Timofejevičem“ mezi kozáky na jihu
Ruska, v okolí řeky Don. Dílo je definitivně dokončeno roku
1895.
V říjnu 1895 začíná Surikov koncipovat obaz
„Suvorov překračuje Alpy“. V létě roku 1897 Surikov navštívil
rovněž Švýcarsko, aby studoval alpskou krajinu, kterou zachytil v
pozadí scény. Umělec dílo dokončil v roce 1899, tedy v roce
stého výročí Suvorovova italského tažení. Obraz byl s velkou
slávou vystaven v Petrohradě i Moskvě a byl poté zakoupen
samotným ruským panovníkem.
Již od roku 1887 se Surikov zabýval dalším
historickým tématem, avšak práce na obraze „Stěpan Razin“
započaly až v roce 1900. Skicy a studie vytvářel malíř opět na
Sibiři a na Donu.
V roce 1907 se Surikov stal členem Svazu
ruských umělců a opustil řady „peredvižniků“.
V roce 1910 se svým zetěm, otcem Natálie Petrem
Končalovským, navštěvuje Španělsko. V tomtéž roce byla z jeho
iniciativy v Krasnojarsku otevřena Umělecká (kreslířská) škola.
Surikov sám věnoval škole potřebné pomůcky pro výuku.
V dalších letech se pak v rodném městě a jeho
okolí věnuje především malování krajin. V roce 1915 absolvuje
léčebný lázeňský pobyt na Krymu. Vasilij Ivanovič Surikov
umírá v Moskvě na srdeční chorobu 6. března 1916. K poslednímu
odpočinutí je uložen vedle své manželky na Vagaňkovském
hřbitově v Moskvě.
Literatura:
Евдокимов
И. В., Суриков, 1933.
М. М. Алленов, „Василий Суриков“,
in: Суриков В. И. Альбом, Мoskva
1960.
Суриков В. И. Альбом,
Мoskva 1963.
Кеменов В. С., Историческая
живопись Сурикова. 1870—1880-е гг., Мoskva
1963.
Суриков В. И. Письма.
Воспоминания о художнике, Leningrad 1977.
Машковцев Н. Г., В. И. Суриков,
Мoskva 1994.
Шанин В. Я., Суриков, или Трилогия
страданий, Мoskva 2010.
Celý životopis: http://rodon.cz/zivotopisy-umelcu/Surikov-Vasilij-Ivanovic-92
středa 27. února 2013
úterý 26. února 2013
Andrej Rubljov
Andrej Rubljov (asi 1360–1370 – asi 1426–1430)
Ikonopisec, jeden z největších umělců středověku a bezesporu nejznámější ruský umělec všech dob, jenž se nezapomenutelně zapsal do celosvětového kulturního dědictví svým výrazným a ojedinělým uměleckým výrazem. Pokud bychom měli vyzdvihnout jedno dílo, je to zejména ikona Starozákonní Trojice, jež dodnes uchvacuje diváka svou uměleckou a duchovní silou a patří k nejčastěji reprodukovaným dílům křesťanského umění vůbec.
Spasitel (1410–1420)
neděle 24. února 2013
sobota 23. února 2013
pátek 22. února 2013
Andrej Rubljov
Andrej Rubljov (asi 1360–1370 – asi 1426–1430)
Ikonopisec, jeden z největších umělců
středověku a bezesporu nejznámější ruský umělec všech dob, jenž se
nezapomenutelně zapsal do celosvětového kulturního dědictví svým
výrazným a ojedinělým uměleckým výrazem. Pokud bychom měli vyzdvihnout
jedno dílo, je to zejména ikona Starozákonní Trojice, jež dodnes
uchvacuje diváka svou uměleckou a duchovní silou a patří k nejčastěji
reprodukovaným dílům křesťanského umění vůbec.
Zvěstování (1405)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)