I.
1. Láska
je dobrá náchylnost duše, která neupřednostňuje žádné bytí před poznáním
Boha. Není možné dosáhnout tohoto stavu lásky, pokud jsme připoutáni k
pozemským věcem.
2. Láska je zplozená z bezvášnivosti,
bezvášnivost z naděje v Boha, naděje z trpělivé vytrvalosti, ta z
celkového sebeovládání, sebeovládání z bázně před Bohem a bázeň z víry v
Pána.
3. Ten, kdo věří v Pána, bojí se trestu; ten, kdo se
bojí trestu, se stává mistrem nad svými vášněmi; ten, kdo se stává
mistrem nad svými vášněmi, trpělivě snáší strasti; ten, kdo trpělivě
snáší strasti, bude mít naději v Bohu; naděje v Bohu odděluje od všech
pozemských pout; a když je mysl od tohoto oddělena, bude mít lásku k
Bohu.
4. Ten, kdo miluje Boha, dává přednost jeho poznání před všemi věcmi, jím stvořenými, a je tomuto poznání toužebně oddán.
5. Pokud byly všechny věci stvořeny Bohem a pro Boha, pak Bůh je lepší
než to, co jím bylo stvořeno. Ten, kdo se zříká lepšího a je ponořený do
nižších věcí, ukazuje, že dává přednost věcem, stvořeným od Boha, před
Bohem samotným.
6. Ten, kdo zaměřil svoji mysl na Boží lásku, přezírá všechny viditelné věci, dokonce i své tělo jako cizí.
7. Jestliže je duše lepší než tělo a Bůh neporovnatelně lepší než svět,
který stvořil, ten, kdo dává přednost tělu před duší a světu před
Bohem, který ho stvořil, nijak se neliší od uctívačů model.
8.
Ten, kdo odděluje svoji mysl od lásky a oddanosti Bohu a nechává ji
svázanou s jakoukoli viditelnou věcí, je tím, kdo dává přednost tělu
před duší a stvořeným věcem před Bohem, jejich Stvořitelem.
9.
Jestliže je životem duše osvícení poznání, které se rodí z lásky k
Bohu, pak je správně řečeno, že není nic většího než láska.
10. Když v plném zápalu své lásky k Bohu duše vychází ze sebe, pak je
zbavena vnímání jak sebe, tak všeho stvoření. Protože když byla jednou
osvícena božským a nekonečným světlem, zůstává nevnímavá k čemukoli, co
je jím stvořeno, tak jako fyzické oko nevnímá hvězdy, když vyjde slunce.
11. Všechny ctnosti podporují mysl ve snaze o božskou lásku,
ale nade všechny tak činí čistá modlitba. Pomocí ní jsou mysli dány
křídla, aby mohla vyjít vstříc Bohu a stát se cizí všem věcem.
12. Když je mysl skrze lásku uchvácena božským poznáním a v opouštění
stvoření dosahuje vnímání Boží nekonečnosti, potom podle božského
Izaiáše přichází v úžas z uvědomění si vlastní nízkosti a pronáší s
přesvědčením prorokova slova: Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk
nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na
vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.
13. Ten, kdo miluje
Boha, nemůže než milovat rovněž každého člověka jako sebe sama, i když
ho netěší vášně těch, kdo ještě nejsou očištěni. Když pak vidí jejich
obrácení a nápravu, raduje se nespoutanou a nevyslovitelnou radostí.
14. Vášnivá duše je nečistá, plná myšlenek na chtíč a nenávist.
15. Ten, kdo kráčí po stopě nenávisti ve svém srdci, přes všechny viny
vůči komukoli, odcizuje se cele lásce k Bohu, protože láska k Bohu nijak
nepřipouští nenávist k člověku.
16. „Milujete-li mne“, říká
Pán, „budete zachovávat má přikázání“ a „to je mé přikázání, abyste se
milovali navzájem.“ Tudíž, ten, kdo nemiluje svého bližního, nezachovává
přikázání, a ten, kdo nezachovává přikázání, není schopen milovat Pána.
17. Blahoslavený je ten, kdo se naučil milovat všechny stejně.
18. Blahoslavený je ten, kdo se neoddává pomíjitelným a přechodným věcem.
19. Blahoslavená je mysl, která přesáhla všechna jsoucna a ustavičně se raduje v božské kráse.
20. Ten, kdo vyhovuje touhám těla a nevraží vůči svému bližnímu kvůli
pomíjejícím věcem – takový člověk slouží spíše tvorstvu než Stvořiteli.
21. Ten, kdo udržuje své tělo od požitku a nemoci je jako spolupracovník ve službě za lepší věci.
22. Ten, kdo uniká všem světským touhám, překonává každý světský zármutek.
23. Ten, kdo miluje Boha, miluje jistě i svého bližního. Takový člověk
se nemůže držet peněz, ale raději je podle Božího způsobu rozdá všem
potřebným.
24. Ten, kdo napodobuje Boha dáváním almužny, nezná
rozdíl mezi dobrým a zlým nebo spravedlivým a nespravedlivým vzhledem k
potřebám těla, ale rozdává všem bez rozdílů podle jejich potřeb, i
kdyby ve svých dobrých úmyslech upřednostňoval ctnostného člověka před
bezbožným.
25. Tak jako Bůh, který je svou přirozeností dobrý a
svobodný od vášně, miluje všechny stejně jako svá stvoření, ale velebí
ctnostného člověka tak, že se stává ve svých úmyslech jeho přítelem, a
smilovává se ve své dobrotivosti nad bezbožným a obrací ho skrze
pokárání v tomto životě, stejně činí ten, kdo je dobrý a bez vášně
miluje ve svých úmyslech všechny rovnocenně – ctnostné pro svoji
přirozenost a dobrou vůli a stejně tak bezbožné pro svoji přirozenost a
soucit, kterým lituje toho, kdo je pošetilý a kráčí temnotou.
26. Náchylnost k lásce se projevuje nejen rozdáváním peněz, ale mnohem více rozdáváním Božího slova a fyzickou službou.
27. Ten, kdo se opravdu zřekl světských záležitostí a slouží skrze
lásku svému bližnímu bez nároků, se brzy osvobodí od všech vášní a
získává podíl na božské lásce a poznání.
28. Ten, kdo v sobě
nabyl božskou lásku, nevyčerpává se, když následuje Pána, svého Boha,
jak praví božský Jeremiáš; spíše ušlechtile snáší každou urážlivou
strázeň a potupu, aniž by pomyslel na zlo druhých.
29. Když
jsi někým urážen nebo obtěžován v jakékoli záležitosti, pak se měj na
pozoru před zlostnými myšlenkami, aby tě v nouzi neoddělily od lásky a
nevnesly tě do oblasti nenávisti.
30. Ať bys kdykoli
intenzivně trpěl pohaněním nebo potupou, věř, že ti to může být velmi ku
prospěchu, neboť potupa je způsob, jakým od tebe Bůh odhání ješitnost.
31. Tak jako vzpomínka na oheň nezahřeje tělo, tak víra bez lásky nezpůsobí v duši osvícení poznání.
32. Tak jako sluneční světlo přitahuje zdravé oko, tak k sobě poznání Boha přirozeně vábí čistou mysl skrze lásku.
33. Mysl je čistá, když je odloučena od nevědomosti a osvícena božským světlem.
34. Duše je čistá, když je osvobozená od vášní a bez přestání se raduje v božské lásce.
35. Hříšná vášeň je hnutí duše (jež je) v rozporu s přirozeností.
36. Bezvášnivost je pokojný stav duše, ve které se stává odolnou vůči nectnosti.
37. Ten, kdo ve svém úsilí obdržel ovoce lásky, se nemění, i kdyby
zažíval bezpočet příkoří. Nech se přesvědčit od Štěpána, Kristova
učedníka, a jemu podobných, stejně jako od samotného Krista, který se
modlí za své vrahy a žádá odpuštění od svého Otce pro ty, kdo jednají v
nevědomosti.
38. Pokud je znakem lásky být trpělivý a laskavý,
pak ten, kdo jedná svárlivě a zle, odcizuje se lásce a ten, kdo se
odcizuje lásce, odcizuje se Bohu, neboť „Bůh je láska.“
39.
Neříkej, jak slyšíme u božského Jeremiáše, že jsi chrám Hospodinův. A
neříkej, že „pouze víra v našeho Pána Ježíše Krista mě může spasit.“
Protože to je nemožné, dokud k němu nezískáš lásku ve svých skutcích.
Protože co se týká pouze víry, „i ďáblové věří a třesou se.“
40. Dílo lásky je rozvážné činění dobra bližnímu stejně jako utrpení a trpělivost a užití všech věcí vhodným způsobem.
(kráceno, celý článek naleznete na rodon.cz)
Přijďte si nad rozevřenými kancionály zavzpomínat např. na vánoční scénu ze slavného televizního seriálu F. L. Věk, kde zazněla úprava skladby Spanilé z archy holubičko z Holanova a Božanova kancionálu…
