Život a dílo tohoto svatého mnicha spadá do období první vlny ikonoklasmu. Celý svůj život strávil na Blízkém východě, nejdříve v Damašku, hlavním městě umájjovského chalífátu, kde se narodil do vysoko postavené syrské křesťanské rodiny, poté v Palestině. Jeho předkové měli na starost výběr daní. Jako členové vyšší vrstvy byli pravděpodobně helenizovaní, a v tomto duchu Jan také obdržel své vzdělání. Životopisec uvádí, že jeho otec vykoupil z rukou Arabů zajatého mnicha Jana z Kalábrie a svěřil mu výchovu svého syna. Na umájjovském dvoře vstoupil do kontaktu s islámem, proti němuž se později ve svém díle vymezoval. Pro údajnou zradu mu byla uťata ruka, tu prý položil před ikonu Panny Marie a přes noc mu zázračně srostla. Druhého dne opustil Damašek, vzdal se funkce vezíra a odešel uctít svatá místa v Palestině. Stal se mnichem v klášteře sv. Sávy (Mar Sabas) v údolí Kedrónu poblíž Jericha a o něco později přijal kněžské svěcení. Na sněmu v Hierei roku 754 byl odsouzen (pod jménem Mansúr) spolu s patriarchou Germanem I. a Jiřím z Kypru.
Literární tvorba Jana Damašského vysvětluje a obhajuje ortodoxii (zejména závěry IV. všeobecného sněmu v Chalkedónu z roku 451), Jan je autorem homilií a liturgické poezie. Za nejznámější dílo je pokládán spis O pravé víře, náležející do většího celku s názvem Pramen poznání. Známé jsou i jeho homilie na mariánské svátky a kánony k významným slavnostem liturgického roku (např. na velikonoční vigilii). Do dějin ikonoklasmu se nesmazetelně vepsaly jeho tři Obranné řeči proti těm, kdo odmítají svaté obrazy.