Adriaen Isenbrandt - Bolestný Kristus s Pannou Marií

Tempera a olej na plátně (přeneseno ze dřevěné desky)

Obraz nizozemského malíře Adriaena Isenbrandta činného v letech 1510–1551.

Umění » Světové sakrální umění » Bolestný Kristus s Pannou Marií

Cestami vyhnaných otců

*Řeči duchovní o svatých sedmipočetnících*
Český dokumentární film zachycují putování ve stopách vyhnaných učedníků sv. Cyrila a Metoděje

Andreas Pavias - Kristus Pantokrator

Ikony » Byzanc a Řecko – historický přehled » Řecká ikona po pádu Byzance (15.–17. století)

Nová kniha: Libanonské rozhovory

Podle Moniky Langrock, autorky knihy Libanonské rozhovory (edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu, sv. 19, nakl. Pavel Mervart) je třeba současný Libanon sledovat jako určitý barometr politického vývoje na Středním východě a také jako zemi, ve které žije dostatečné množství arabských křesťanů na to, aby ovlivňovalo politické dění.

Její novou knihu uvádí stručný přehled politických dějin Libanonu a historie pěti libanonských církví. Následující rozhovory se čtrnácti libanonskými křesťany přinášejí zamýšlení nad společensko-politickým a církevním vývojem země za posledních dvacet let, tedy od skončení libanonské občanské války. Hovoří se v nich o konfesionálním politickém systému, politické kultuře, stavu společnosti, o ekumenických a muslimsko-křesťanských vztazích, o budoucnosti libanonské a blízkovýchodní církve, o poválečném období křesťanské deprese. Ačkoli si dotazovaní nad stavem libanonské politiky, společnosti a církve stýskají, zároveň usilují o zlepšení dané situace. Jako příslušníci intelektuální elity si uvědomují, že křesťané se musejí vývoji své země přizpůsobovat, a že pohled do minulosti či situování se do role oběti nenapomáhá libanonskému ani blízkovýchodnímu křesťanství zaujmout významnější politickou a společenskou roli. Klíčem ke změně může být politický realismus, aktivní účast na politickém a společenském životě a orientace na muslimsko-křesťanskou a mezicírkevní spolupráci.

Na rozdíl od optimismu, obsaženého v článku Mýtus mizejících libanonských křesťanů, dnešní libanonští křesťané vidí situaci pestřeji, srov. ukázky z knihy.

Ukázka z knihy:

Z rozhovoru s Fady Nounem:

Poválečné období je považováno za období politické deprese libanonských křesťanů. Jak tuto dobu hodnotíte? Jaká byly důvody ztráty odvahy, zklamání křesťanů?

Jsem sice novinář, ale především jsem praktikující věřící a chtěl bych mluvit z pohledu své víry. Snažíte se porozumět tomu, proč došlo k poválečné depresi křesťanů, a ráda byste ode mě slyšela politickou analýzu. Běžný novinář by vám tedy odpověděl, že důvodem deprese křesťanů bylo to, že Táifská dohoda umožnila syrskou nadvládu v Libanonu a že maronité byli odsunuti od moci. A to i přesto, že prezidentem republiky zůstal i nadále maronita a že polovinu ministrů tvořili křesťané. Toto je politická odpověď. Ale moje odpověď půjde dále. Na otázku, proč došlo ke křesťanské depresi, odpovím otázkou, proč došlo k válce? A zde bych chtěl nejprve rozlišit mezi církví a komunitou, neboť každá z našich církví je zároveň církví a komunitou. Sociologicky se však jedná o dva protichůdné pojmy. Církev je ze své podstaty otevřená, komunita je ze své podstaty uzavřená, usilující o vlastní zájmy. V tom spočívá základní problém libanonských křesťanů. Druhým bodem mé odpovědi je aspekt morální. Když v roce 1975 vypukla občanská válka, jak se chovaly křesťanské komunity a politické strany zastupující křesťany? Přinejmenším můžeme říci, že se nechovaly tak, jak by se církve a křesťané chovat měli. Když válka vypukla, nacházeli jsme se v období dekadence.

Z rozhovoru s Sourajou Elie Bechelanyovou:

(...)

Mluvila jste o strachu. Po občanské válce se začal používat termín ztráta odvahy či oslabení křesťanů pro vyjádření politické situace křesťanů.

To, že se někteří křesťané cítí v politickém, ekonomickém a sociálním ohledu v depresi, že cítí ztrátu odvahy, chápu. Ale spojovat ztrátu odvahy s pojmem křesťan či říkat, že jsem na kolena sražený, oslabený křesťan, to odmítám. Křesťan, který náleží Kristu, je pro druhé zdrojem naděje. Zoufalý křesťan je prostě protimluv! Buď jsem zoufalý, nebo jsem křesťan.  Já jsem se rozhodla být křesťankou. A depresi tedy říkám ne. Říkám to nejen jménem občanských hodnot, ale také a především jménem své křesťanské víry, která odmítá podlehnout zoufalství a svalovat vinu na druhé.Jsem křesťanka a chci být občankou plně se podílející na budování vlastní země. Ostatně všichni se musíme podílet na záchraně Středního východu z krize a fanatismu. Obec má být veřejným místem, ve kterém má každý člověk právo na důstojný život. A zajistit jej je úkolem politiků. Uzavření se do sebe, živení strachu a fanatismu, tomu je třeba čelit ve všech směrech a všech komunitách. Svoji odvahu čerpám ze své víry a moje jednání jako občanky je jednání smělé, otevřené všem a ve prospěch všech. Pokud tomu věřím a dávám to najevo pouze já, nevadí, milost Boží mi postačuje. Jsem připravena nést obraz Krista muslimům. 

Právě se dohaduji se svými přáteli, kteří platí neskutečné množství peněz, aby mohli obdržet pas cizí země. Dělají to prý proto, že jsou křesťané a mají strach zde s muslimy zůstat. Říkám jim, že mají právo mít strach z budoucnosti v Libanonu, ale ať neříkají, že chtějí emigrovat proto, že jsou křesťany či ve jménu křesťanské víry. V Libanonu živíme strach lidí. Určitým způsobem bylo i mým přátelům dáno na srozuměnou, že jsou v nebezpečí, že je jednoho dne vyženou či zabijí. A mohla by to být pravda, pokud se jedná o některá islamistická hnutí. Nesmíme být naivní. Ale není to celý islám. A koneckonců možná tu jsme i proto, abychom se stali mučedníky, pokud tomu tak Bůh bude chtít.

Pro mě křesťanská deprese neexistuje. Jsou tu dvě věci: deprese a křesťan. V jedné osobě může být obojí zároveň, neboť v každé lidské bytosti jsou paradoxy. Ale Pán můj strach prostřednictvím modlitby a liturgie proměňuje a dává mi odvahu se s druhým setkat, respektovat jej, vidět v jeho tváři tvář Boží. Opakem je znehodnocení, devalorizace obrazu druhého. Christian de Chergé, trapistický mnich, který zemřel v Alžírsku a podle jehož příběhu byl nedávno natočen film „O bozích a lidech“, o tom mluví ve svém dopise.

Přijaly církve nějaké opatření, aby pomohly křesťanům čelit atmosféře deprese?

Velmi důležitá byla speciální synoda pro Libanon, svolaná Vatikánem, neboť mobilizovala všechny křesťany. Bylo třeba, aby si křesťané uvědomili, co se stalo, kdo jsme a co se po nás žádá. A synoda se velmi povedla, neboť pochopila, že v centru našeho problému je nedostatečně evangelizovaná křesťanská komunita. Libanonští křesťané žijí v ritualismu, nikoli evangeliem. Rovněž prvních šest pastýřských dopisů katolických patriarchů Východu si velmi dobře uvědomuje stávající situaci křesťanů. Poválečnou situaci velmi dobře pochopil i Jean Corbon, mnoho vyučoval, kázal, pracoval na ekumenickém katechismu.

Ale závěry synody nebyly bohužel v praxi aplikovány. Ve spisech ze synody a v dopisech patriarchů je obsaženo vše potřebné ke změně, stačí se sejít a zauvažovat, jak psané uvést do praxe. Namísto toho, abychom prohloubili dokumenty, které již máme, jsme uspořádali novou biskupskou synodu pro Střední východ, který opakuje v podstatě totéž.

Další ukázky z knihy ZDE.

Monika Langrock (Šlajerová) vystudovala evangelickou teologii (ETF UK, Mgr., Th.D.) a v nakladatelství Pavel Mervart publikovala knihu Palestinská církev dnes(2009). V současné době pracuje na postdoktorandském projektu Grantové agentury Akademie věd zabývajícím se rolí libanonských církví v národní politice Libanonu.

Zdroj: parresia.cz

Theofanés Řek

V době vzestupu duchovních sil národa jsou nejskvělejší díla ruské ikonomalby spjata s tvorbou velkých umělců Theofana Řeka (asi 1340 – asi 1410) a Andreje Rubljova (asi 1370 – 1430). Tvůrčí cesty Theofana Řeka a Andreje Rubljova se ukázaly být pro kulturu Rusi příznačnými a spletitě se prolínaly s osudy a životy mnoha velkých současníků: Sergije Radoněžského, Dmitrije Donského, metropolity Alexije, Jepifanije Moudrého. Při recepci děl těchto mistrů nemáme k dispozici mnoho biografických detailů, a musíme se soustředit na vlastní sféru tvorby. Oba měli výjimečný talent pro monumentální umění i ikonomalbu a nebylo pro ně těžké přecházet od ztvárnění jednoho konkrétního syžetu na desce k prostorové polyfonii komplexu interiérových maleb.

Ikony » Osobnosti » Theofanés Řek

Polenov Vasilij Dmitrijevič » Moskevský dvorek (1878)

Životopisy » Polenov Vasilij Dmitrijevič - 1844 - 1927

Fra Angelico » Madona s dítětem a světci, oltář ze San Marco, Florencie

Životopisy » Fra Angelico - 1395 - 1455

Vasilij Ivanovič Surikov

Vasilij Ivanovič Surikov (12. (24.) ledna 1848, Krasnojarsk – 6. (19.) března 1916, Moskva) byl slavný ruský malíř, mistr žánru velkých historických obrazů, s dokonalým a precizním rukopisem. Je považován za jednoho z představitelů typicky ruského klasického malířství.

Vasilij Surikov se narodil 12. ledna 1848 ve městě Krasnojarsk ve staré kozácké rodině.

V roce 1854 byl otec pověřen státní službou v obci Suchoj Buzim (nyní Suchobuzimskoje, Krasnojarský kraj) a celá rodina i s malým Vasilijem se přestěhovala na venkov. Osmiletý Vasilij se vrací do Krasnojarsku, aby zde studoval nejprve farní školu u chrámu Všech svatých a od roku 1858 započal studium v místní Újezdní (okresní) střední škole. V následujícím roce 1859 umírá jeho otec na tuberkulózu a matka se s dětmi stěhuje zpět do Krasnojarsku. Se smrtí otce se zhoršuje také finanční situace rodiny. Peníze nestačí, a tak se matka rozhodla pronajímat část svého domu.

Po dokončení Okresní školy začal Surikov pracovat jako státní úředník. Surikov neustále kreslil a tak se jednoho dne dostaly jeho kresby nedopatřením spolu s úředními listinami do rukou samotného gubernátora Jenisejské gubernie P. N. Zamjatnina. Guvernér byl nalezenými kresbami nadšen a rozhodl se získat pro mladého umělce prostředky na další studium. Skutečně také našel vhodného sponzora, místního podnikatele P. I. Kuzněcova, který se rozhodl financovat mladíkovo studium na Akademii výtvarných umění v Petrohradě.

Na podzim roku 1869 pak Surikov složil předepsané zkoušky a stal se posluchačem akademie.

V letech 1869 až 1875 studoval Surikov na Petrohradské akademii pod vedením Pavla Čisťjakova. Jeho studium bylo poměrně úspěšné a jeho talent a píle byly mnohokrát oceněny. Během studia získal za své práce celkem čtyři stříbrné medaile a několik peněžních cen, tedy obdoby dnešních stipendií.

První velkou samostatnou práci z roku 1870 nazvanou „Pohled na památník Petra I. na Senátním náměstí v Petrohradě“ věnoval umělec svému mecenáši P. I. Kuzněcovovi (dnes dílo můžeme nalézt v Surikovově krasnojarském muzeu umění). Čtvrtého listopadu roku 1875 ukončil Vasilij Surikov Akademii s titulem umělce první třídy.

Surikov tehdy také získává svou první významnou zakázku. Byl pověřen vytvořením čtyř nástěných maleb na téma Všeobecných sněmů pro chrám Krista Spasitele v Moskvě. S pracemi na návrzích započal nejprve v Petrohradě a teprve v roce 1877 se přestěhoval do Moskvy.

V roce 1878, tedy přesněji 25. ledna tohoto roku, se Surikov oženil. Jeho manželkou se stala Jelizaveta Augustovna Šare (různé prameny uvádějí různý způsob zápisu jejího příjmení). Její matka Marie Alexandrovna Šare byla příbuznou (pravděpodobně neteří) děkabristy Petra Nikolajeviče Svistunova. Surikov měl se svojí ženou dvě dcery, Olgu (1878–1958) a Jelenu.

Ve stejném roce 1878 začal umělec pracovat na svém velkém a slavném obraze „Jitro střelecké popravy“. Obraz byl dokončen v roce 1881. V roce 1881 se také připojl ke společnosti „peredvižniků“, sdružení, které pořádalo putovní výstavy umění po celém Rusku.

V roce 1883 odkoupil známý ruský mecenáš umění a sběratel Pavel Treťjakov od umělce jeho práci „Menšikov v Berezově“. Vasilij Surikov tak získal potřebné prostředky na vytouženou zahraniční cestu. Navštívil postupně Německo, Itálii, Francii a Rakousko, kde studoval zejména staré monumentální umění.

Již předtím, někdy v roce 1881, vytvořil první skicy k zamýšlenému obrazu „Bojarka Morozovová“. Po návratu ze zahraničí v roce 1884 již začal pracovat na tomto díle, které ho velmi proslavilo. 

Bojarka Morozovová byla vystavena na XV. výstavě „peredvižniků“ v roce 1887.

Ve stejném roce 1887 se také Surikov začíná věnovat portrétování. Jedním z jeho prvních dochovaných portrétů je portrét jeho matky a další, představující umělcova bratra (oba z roku 1887).

Osmého dubna 1888 umírá Surikovova manželka. Na začátku léta 1889 se umělec spolu s oběma dcerami přestěhoval do Krasnojarsku, kde zůstali až do podzimu 1890. Zde umělec maluje obraz „Dobytí (zajetí) sněhového městečka“. Námětem je stará ruská masopustní hra, jejímž cílem je zmocnit se městečka – hradu postaveného ze sněhu.

V roce 1891 začíná pracovat na dalším významném obraze zachycujícím událost z ruských dějin „Dobytí Sibiře Jermakem Timofejevičem“. První studie k tomuto obrazu vytváří umělec na řece Ob. V létě roku 1892 pobývá ve zlatých dolech I. P. Kuzněcova v Chakassku. V následujícím roce 1893 pokračuje Surikov v práci na obraze „Dobytí Sibiře Jermakem Timofejevičem“ mezi kozáky na jihu Ruska, v okolí řeky Don. Dílo je definitivně dokončeno roku 1895.

V říjnu 1895 začíná Surikov koncipovat obaz „Suvorov překračuje Alpy“. V létě roku 1897 Surikov navštívil rovněž Švýcarsko, aby studoval alpskou krajinu, kterou zachytil v pozadí scény. Umělec dílo dokončil v roce 1899, tedy v roce stého výročí Suvorovova italského tažení. Obraz byl s velkou slávou vystaven v Petrohradě i Moskvě a byl poté zakoupen samotným ruským panovníkem.

Již od roku 1887 se Surikov zabýval dalším historickým tématem, avšak práce na obraze „Stěpan Razin“ započaly až v roce 1900. Skicy a studie vytvářel malíř opět na Sibiři a na Donu. 

V roce 1907 se Surikov stal členem Svazu ruských umělců a opustil řady „peredvižniků“.

V roce 1910 se svým zetěm, otcem Natálie Petrem Končalovským, navštěvuje Španělsko. V tomtéž roce byla z jeho iniciativy v Krasnojarsku otevřena Umělecká (kreslířská) škola. Surikov sám věnoval škole potřebné pomůcky pro výuku.

V dalších letech se pak v rodném městě a jeho okolí věnuje především malování krajin. V roce 1915 absolvuje léčebný lázeňský pobyt na Krymu. Vasilij Ivanovič Surikov umírá v Moskvě na srdeční chorobu 6. března 1916. K poslednímu odpočinutí je uložen vedle své manželky na Vagaňkovském hřbitově v Moskvě.

Literatura:

Евдокимов И. В., Суриков, 1933.

М. М. Алленов, „Василий Суриков“, in: Суриков В. И. Альбом, Мoskva 1960.

Суриков В. И. Альбом, Мoskva 1963.

Кеменов В. С., Историческая живопись Сурикова. 1870—1880-е гг., Мoskva 1963.

Суриков В. И. Письма. Воспоминания о художнике, Leningrad 1977.

Машковцев Н. Г., В. И. Суриков, Мoskva 1994.

Шанин В. Я., Суриков, или Трилогия страданий, Мoskva 2010.

Celý životopis: http://rodon.cz/zivotopisy-umelcu/Surikov-Vasilij-Ivanovic-92

Staroobřadný chrám v Nikolaevsku, Aljaška, USA

Fotogalerie » Chrámy východního křesťanství » Staroobřadný chrám v Nikolaevsku, Aljaška, USA